Sotva jsem se po těch schodech vyklopýtala ven. Udělala jsem pár vrávoravých kroků po rozbitém asfaltu a zakotvila u nízké zídky. Nohy mě bolely, prsty jsem měla odřené, všechno mě svědilo a byla mi zima. Zavřela jsem na okamžik oči, zhluboka se nadechla a vychutnávala jsem si teplé sluneční paprsky. I přes víčka jsem cítila, jak se odráží od mých vlasů a lehce pableskují kolem. Vzduch je fajn. Rozhodně je lepší než studené, tlusté zdi té budovy.
Ještě pár nádechů a nepříjemné napětí pomalu vyprchávalo. Teď už mě čeká jenom cesta domů. Nebydlím daleko, přesto jsem věděla, že na podpatcích to bude fakt zážitek. Ještě jsem neudělala ani krok, když mě zezadu někdo chytil za boky. Nemusela jsem se otáčet. Ty ruce poznám, i když budu mrtvá. Přesto jsem hlavu pootočila a musela jsem se usmát. Nevěděla jsem, že dorazí, nicméně to bylo překvapení velmi vítané.
Věnovala jsem mu rychlé objetí. Přitiskl mě k sobě jakoby věděl, že potřebuju trochu podpory. Nechtěla jsem ten okamžik kazit slovy, tak jsem mlčela. On byl taky zticha. Jen mě vzal za ruku a pomalu mě vedl k autu. Cesta domů mi tak utekla mnohem rychleji, než jsem původně plánovala a ještě jsem byla v tak dobré společnosti.
Na parkovišti mi mírně zatrnulo. Nebyla jsem si jistá, jestli zůstane nebo pojede domů. Když ale vytáhl klíčky a posbíral si své sakypaky, mohla jsem se uklidnit. Opatrně jsem vystoupila a pomalu zamířila ke vchodu. Ono se v těch botičkách snad ani rychle jít nedá. Šel za mnou, aniž by mě popoháněl. Překvapivě těsně mě následoval. Vnímala jsem každý jeho pohyb, každý jeho krok. Cítila jsem ho za sebou až příliš intenzivně. Jeho dech mě šimral na odhaleném krku a ruka se každou chvíli nevinně otřela o lem mých šatů.
Ta chvíle, kdy jsme čekali na výtah se zdála být nekonečnou. Ticho kolem nás houstlo a chvělo se očekáváním. Konečně přijel a dveře se s cinknutím otevřely. Oba jsme sebou trhli, jak nás všední zvuk vytrhl z hlubokých myšlenek. Nastoupili jsme a já zadala kód nejvyššího poschodí. Jak jsem se otáčela, zachytila jsem jeho pohled. Takhle se na mě nikdy nedíval. Připadala jsem si malá a křehká - jako kořist. Zachvěla jsem se a mráz mi přeběhl po zádech. Naskočila mi husí kůže a zdálo se mi, jakoby někdo z výtahu odčerpal všechno teplo. Samozřejmě si toho všiml. S mírným úšklebkem mi konečky prstů přejel po rameni.
Věděl, že nemám kam utéct. Výtah se otevíral rovnou do bytu a křičet taky nemělo smysl. Nejzajímavější bylo, že jsem vlastně ani nechtěla utíkat.
Zase to cinknutí. Tentokrát to znělo jako startovní gong. Vešla jsem do chodby a rovnou zamířila k šatně v očekávání, že mě bude následovat. Zastavil se ale hned za dveřmi, zabořil ruce do kapes a jen mě pozoroval. Snažila jsem se chovat normálně. Všechno je v pořádku, všechno je jako vždycky, uklidňovala jsem se v duchu, ale nohy se mi třásly. Odložila jsem si kabelku a vyklouzla z bot. Úhledně jsem je vyrovnala na poličku a zůstala stát. Nevěděla jsem, co dělat. Naštěstí to vyřešil za mě. Pár dlouhými kroky překonal vzdálenost, jež nás oddělovala. Obě ruce mi položil na ramena a jeho rty se mi lehce otřely o tvář.
"Ahoj," vydechl tiše.
"Ahoj," oplatila jsem mu pozdrav, protože mě nic jiného nenapadlo. V hlavě jsem měla jen bílou mlhu, jejíž cáry se točily v chaotických spirálách. Ani nevím jak, ale najednou jsem měla ruce v jeho vlasech a zlehka mu přejížděla prsty po kousku odhalené krční páteře. Zřejmě si to vyložil jako povolení, protože v následující chvíli jsem cítila, jak mi zlehka rozepíná zip vzadu na šatech. Vyhoupla jsem se na špičky a zlehka ho políbila na nos...
