Spadla z pampelišky

Já vážně nejsem normální. Včera jsem to udělala zase. Proč???

Poprvé by se to dalo, i když se zavřenýma očima a ušima, pochopit. Zvědavost, hormony a tak. Jednoduše jsem se neovládla. Podruhé? To je už napováženou. Přece jenom, říkala jsem si, že to neudělám. Ale potřetí?! Kde jsem nechala rozum? A hlavu? A ještě takhle tento...

No mě asi klepne. A až se to dozví A., tak mě zaručeně zabije. Přitom k tomu není jediný důvod. Vážně ne. Nebo alespoň já jsem ho prozatím nenašla. Je mi jasné, že každý to bere jinak, ale já se nechci vzdát své naivní optimistické varianty. Už jsem byla upozorněna, že si natluču papulu a bude to jenom moje chyba. Jo, jo, já to vím! Ale copak se to dá ovládat?

Knoflík musí mít svou dírku, zmrzlina kornout a tácek místo. Ale co když jsou knoflíky v krabici, zmrzlina na špejli a tácek v koši??

Love you

Všem mojim - malým i velkým, blonďatým i tmavovlasým, bohatým i chudým, krásným i nádherným:

Nevím proč mě to napadlo zrovna teď. Nebo možná vím a jenom si to nechci přiznat. Každopádně bych se chtěla omluvit všem svým lidem. Je mi jasné, že si to asi nepřečtou, ale kdyby někdy jo, chci aby věděli, že je mám ráda. A platí to pro všechny z 2. a 3. kruhu. Jsem si jistá, že ti, kteří tam patří to moc dobře ví. (Jestli ne, tak někde bude chyba, mno...)

Jsem si vědoma svojí pitomosti, toho že dělám věci špatně třeba i napodruhé, že občas nemám pro své jednání vysvětlení a že jsem mnohým lidem ublížila. Stejně tak si uvědomuju, že někteří z nich by to nevzali vážně, ani kdybych jim to řekla osobně, protože z nějakého záhadného důvodu jim moje omluva nestačí. Copak neví, že když už se omlouvám, myslím to smrtelně vážně a je mi to vážně moc moc moc moc moc...moc líto? 

Na cestě ze školy mě nějak osvítilo (možná za to může ten pán, který vypadal jako přejetá figurka na člověče s baretem na hlavě) a zjistila jsem, že mám vlastně úžasný život. A o tyhle okamžiky, kdy je všechno krásné, jasné a nádherné bych se chtěla podělit se všema mojema. Teddymužel, to nejde. Někteří jsou daleko, jiní mě ignorují. Přesto mám pocit, že to musím nějak ventilovat. Protože dnešek je výjimečný.

Chci říct jen to, že tě mám ráda ;-)

(Jo,  tebe!)

Pupupidu - pu!

Víkend utekl jako voda a zase jsem se nevyspala. Řekněte mi, čím to je, že se člověk pořád cítí tak unavený. Každopádně včera sem o kus pohla se seminárkama, i když jsem se děsně nervla nad pitomm ISBN. Kdo to vymyslel? A jsem snad vševěd, abych to hledala po všech možných čertech?

Divím se, že vůbec ještě píšu. Teď jsem skončila svou slavnou půlhodinku tréninku na klároš a pěkně mě teda bolí ruce, prsty a pusa. Za to utrpení bych měla být slavná :D

Ještě se musím kát.Chtěla jsem o víkendu upéct muffinový hřbitov, podle jedné knížky, kterou jsem objevila v knihovně. Holt jsem ale byla líná a kde nic tu nic.

Možná ještě stojí za zmínku další scéna s mým drahým papá. Vážně nechápu, proč musím být jeho dcera. Já vím, vybrala jsem si svoje rodiče, ale mám takové podezření, že jsem to udělala jenom kvůli mamince. Jo, tak to nejspíš bude. Vybrala jsem si ji a ten nemožný chlap se tam jenom náhodou přimotal. No fakt, toho by si přece nikdo dobrovolně nezvolil. Nebudu se tím ale znova rozčilovat. Už dávno jsem pochopila, že v jeho případě to nemá smysl. Ať si říká co chce, já se vydírat nenechám. Nějaké ty jeho jakože citové výlevy o zklamání a blablabla na mě fakt nemají účinek.

Teď mě čeká ještě žehlení. A víte vy co? mě to dokonce baví! Jediná domácí práce, při které si nestěžuju. No není to zárak? :D

Možná bych měla kouknout na nějaká slovíčka a protáhnout u toho nohy. Janča říká, že je to super na procvičování a že nám pak některé prvky půjdou líp. Jasně... už to vidím. za zkoušku ale nic nedám.

Viva la Pole Dance!

Tiše! Nevyplašit štěstí...

Tyčinky v tichých i bílých liliích

ve světlezeleném světle zeleně

Lolo Lolo

tma padá na jantar jak zlatá harfa v barvách sálá

žluť smutku prpur strun

jdou loukou tmou

Hodně moc bych si přála hrát na harfu..fakt

Tak nějaký takový mám pocit. Nevím přesně proč, ale zdá se mi, že tahleta báseň zachycuje moji momentální situaci. A protože se to sluší (a samozřejmě vás chci taky trochu vzdělávat), uvedu i autora, kterým je Konstantin Biebl.

Jo, taky se divím té náhlé změně. Ještě nedávno jsem propadala zoufalství a deprsím a dneska se zdá, že je všechno krásné a jednoduché. 

Vezmu to popořádku. Pamatujeme si všichni, jak jsem se rozplývala nad výhledem práce v nějakém ski středisku, kde budu učit prcky lyžovat? Nápad úžasný. Trochu mi ho ale kazila vzdálenost. Jako dojíždět z Opavy někam do Pece pod Sněžkou? To těžko...Na chvíli jsem myslela, že je veta po mých plánech. Pak se ale objevila další možnost. Jedna z lyžařských škol, působících v Jeseníku taky hledá instruktory! A taky přispívá na kurz! Miluju náhody!

Takže jsem už přihlášená, kurzovné je zaplacené a teď si ještě zkusím předem najít nějaká ta slovíčka, abych pak nebyla úplně mimo...

Druhým bodem je moje au-pairství. Oslovila jsem jednu moji známou (mimochodem úžasnou ženu a rádkyni), která souhalsila, že mi napíše charakterové doporučení. A věřím, že ona to napíše dokonale. Dále jsem se dočetla, že co se týče těch doporučení o dětech, tak prý stačí najít někoho, kdo jednoduše odkýve, žes u něj pracovala. Nijak dál se to prý nerozebírá a nikdo se v tom nevrtá. To je taky super zpráva.

Ale mám ještě jednu a mnooohem lepší. Ozvala se mi jedna rodina!! No vážně. Po tolika odmítnutích konečně první úspěch. Teď jen musím sesmolit nějaký dopis o mě, protože si vyžadují více informací. Tak snad to během víkendu zvládnu. Chtěla bych to napsat španělsky i anglicky, takže si asi dost máknu ;-)

A do třetice všeho dobrého a zlého - mám zpátky pár přátel. S holkama zase mluvím a no...řekněme, že výlet do Ostravy s jistým kamarádem byl  moc fajn. 

Chtěla bych to rozepsat víc, ale mám další práci. Možná později.

Jenom krátké povzdechnutí

Možná jsem byla naivní, ale vážně jsem doufala, že to zvládneme. Že dokážeme být přátelé. Na nic víc momentálně nemám sílu a Merlin ví, že si připadám jak kůl v plotě, že se nemám o koho opřít, s kým si povídat, u koho si postěžovat, kde se vyvztekat...Takže to převedu sem, na blog, kde si to jak doufám, nikdo ze zmiňovaných osob nepřečte, kde moje pocity a vzpomínky zůstanou uchovány o trochu déle a kde mě nikdo nezradí.

Já vím, že pro něj to bude lepší. Měl to udělat hned. Když ho nechám jít, když se nebudeme stýkat, bude pro něj jednodušší na mě zapomenout, přestat mě mít rád a najít si někoho lepšího. Po všem pečení a vaření prostě pokračovat v životě. Přiznám se, že jsem tak trochu doufala, že takhle, bych v něm mohla mít věrného a dlouhodobého přítele, jehož láska by mu nedovolila nechat mě samotnou. Jde ale čistě o sobecké přání a pořád ho mám (a budu mít) ráda tolik (kdyby jen věděl, jak moc), abych ho dokázala nechat udělat to, co je pro něj nejlepší.

Jo, připadám si sakra zrazená a podvedená! Vždyť mě právě opustil předposlední kamarád. Už zbývá jenom A. Poslední naděje, která má ale momentálně svých starostí dost, takže ji nechci zatěžovat takovými prkotinami. Každopádně snad se uvidíme v pátek.

A když už jsem v té sentimentální a depresivní náladě, rozhodla jsem se trochu si zavzpomínat a vyhrabala jsem staré básničky, které mi F napsal. Prý je tvořil jen tak na koleně a ani si je nepamatuje. Naštěstí mi dal svolení je tady publikovat.

Tohle je úplně první, kterou jsem od něj dostala. Bylo to loni, když jsme se psali teprve nějakých pár měsíců. Už tehdy jsem měla pocit, že ho odněkud znám, že ho musím opatrovat, dávat na něj pozor a ukázat mu hezčí stránku světa. Věděla jsem, že je jedním z vyvolených, kteří patří pod má ochranná křídla...

Chtěl bych být vodou,

a hladit tvou tvář,

když se ráno umýváš.

Chtěl bych být tvůj šat,

něžně tě objímat,

když je venku chlad.

Chtěl bych být tvá růž,

dotýkat se tvých rtů,

jak dotýká se ženy muž.

Další byl krásný akrostich. Jedná se o básničku, jejíž začáteční písmena každého verše (řádku), dávají dohromady nějaké slovo. Nevím, jestli to více vyjadřuje jeho nebo můj příběh.

Toulajíc se dlouze po

Elektronické siti,

Rádoby frajírek na

Existenci osudu zaveřel.

Záhady se ale dějí,

A on potkal ji

Už jsem říkala, že jsem mu poslala hromádku listí v obálce? No co, slíbila jsem mu, že ho zahrnu listím. Už nevím, za co, ale slib jsem splnila (no alespoň částečně, gesto to bylo pěkné)

Jsi můj anděl, co spad mi do života, 

jsi moje štěstí, lžička Pierota.

Jsi pro mě úsměv pro každý den, 

jsi v noci vysněný sen...

Dokonce jsem dostala VJ (=Virtuální Já), aby mě mohlo objímat a ochraňovat, když u mě večer nemůže být on. Pokaždé když odjel, cítila jsem ho kolem sebe ještě pár dnů. Přísahala bych, že je za mnou, že mě drží za ruku, že mě líbá, že ho slyším...

V myšlenkách na tebe se topím a žadoním, ať záchranné čluny reality odplují v nenávratnu. Jen polibkem tvým chcí být probuzen. Jak těžké je popsat dvě slova jejich pravým významem? Nestačí říct "chybíš mi".

Vrány, havrani a Kšá! Duosmežování, kousek puzzle, podivný orgán.

Jsem vážně ťunťa, ale i tak tě...*zpráva je příliš romantická na to, aby se zobrazila. Požádejte odesílatele o přečtení. Váš T-Mobile*

Nestoudné perverznosti na zemi, v knížkách a ve vší počestnosti? Jo, já jsem perverzní a nadržená skoro pořád, ale tohle bylo něco jiného, něco výjimečného...

Miluji tě jak jen to zvládám, 

bez vůně tvé kůže strádám, 

bez tvého hlasu hynu, 

jak tělo bez duše dnem plynu.

Že by se našla půlka ztracené duše? Nebo je to jenom zdání? Vždyť Den dětí byl dokonalý. Nebo ty elektrizující chvilky v podzemních garážích ostravského Cinestaru. Vážně tam bylo Porsche, Ferrari i Lamborghini!

Jedna a jedna rovná se jedna, 

logika ztracená, však odrza ze dna, 

skrývají v sobě tato tři čísla, 

když dva se milují, to pravda jistá...

Žárlivá, Dračí princezna, Nymfička, Andílek a hvězdný zachránce, Méďa.

Hladím tvé křivky, když

hlava neposlouchá a prý:

Hlavně si dej pozor!

Hladový polibek umlčí argumenty!

Hladce, tak oba podlehnem

Bolí to. Bolí to hodně ale jednou jsem se rozhodla a to se změnit nedá. Můžeš mě nenávidět, můžeš na mě zapomenout, můžeš mě mít klidně i dál rád. Já nemám na výběr. Stejně ti budu dělat anděla, dokud tady budu. Nevím, jak dlouho to ještě potrvá, ale vždycky nad sebou někoho máš. Omlouvám se, že jsem se do toho tak moc zapletla. Na začátku jsem tě ale varovala. Reklamace nepříjmáme, peníze nevracíme.

Dejarme tocarte, quiero acariciarte

Una vez más, mire al final

Lo que importa es que te quiero

Šup, šup, šup...

Oujé!

Vymyslela jsem si další takovou věc :D (uznávám, že v poslední době jsem trochu hyperaktivní, co se týče nových nápadů a plánů)

Začalo to v chemii, lépe přestávku před chemií, kdy jsem si v rychlosti chtěla koupit párek v rohlíku, křupky a něco čokoládového. Protože jídlo je jediná obrana, jak se udržet v chemii vzhůru. Tak jsem nervózně stepovala ve frontě. Ostatním nevadí, když chodí do hodin pozdě, ale já jsem přece jen v jádru dobrá a poctivá duše a ráda chodím včas. Jenže co se dá v takové frontě dělat, když lidi okolo mě nebaví a pozorovat hodinky je nuda? Nic jiného, než pročítání letáků, inzerátů a plakátů na nástěnce okolo.
A právě tam visel! Byl velký, zářivě žlutý a přímo na mě volal. Plakát, který nabízel práci na horách. No, hned jsem si zapsala webovky do mobilu. A konečně se na mě dostala řada, abych si mohla objednat tu vysněnou baštu...

Abych z toho nedělala román. Zkrátka jsem se hned doma koukla na jejich stránky a vcelku mě to nadchlo. Takže jsem hned vyplnila přihlašovací formulář. Samozřejmě žádný z požadovaných certifikátů nemám, ale maminka souhlasila, že by mi kurz na lyžařské C zaplatila. Částka to zrovna malá není, ale jestli se bude dařit, tak za týden na horách bych si mohla vydělat i 7000Kč! No paráda ne?

Teď jenom počkám na jejich odpověď a vyplním přihlíšku na kurzy, které pořádá APUL. Trochu mám strach z úvodních zkoušek, kde by se mělo prokázat, jestli mám lyžařské dovednosti na to, abych mohla v kurzu pokračovat, ale doufám, že se to povede. Přece jen, lyžuju už hoodně dlouho a zase tak hrozné to být nemůže.

Musím si pořídit nové rukavice a nabrousit si hrany!

Hledání, papírování a zoufání

Další krok k mé vysněné kariéře. I když nějak se mi to vzdaluje...

Projela jsem různé agentury a nakonec po pár doporučení a po posčítání cen skončila u  Cool Agent. Umožňují vysloveně jen letní pobyty, ale umístění bývá často na poslední chvíli. A těch papírů! Asi se v nich utopím. Nějaká ta agentka z Brna, mimochodem je moc milá, což je pěkné malé bezvýznamné plus, mi zaslala obálku s 10 listy.

1. Dobře, první dva jsou jenom pokyny no..
2. Následuje samotná žádost
3. 2 listy formulářů ve španělštině o všem možném i nemožném (výška, váha, víra, zájmy, řidičík, město nebo vesnice..)
4. Návod na Querida familia aneb dopis rodině
5. 2 doporučení od lidí, kterým jsem se starala o děti
6. Charakterové doporučení
7. Lékařská zpráva
8.  + musím sehnat výpis z tresního rejstříku

Největší problém mám tedy s tím doporučením. Vždycky jsem hlídala jenom sestřenky a bratránka, jenže od rodiny by to nemělo být. Jedna teta mi slíbila, že to napíše, a jelikož je celkem vzdálená příbuzná, problém nevidím. Ale co to druhé doporučení? Vycucat si ho z prstu nemůžu. 

Po těchto nesnázích jsem si řekla, že by možná stálo za pokus registrovat se i na některých stránkách přímo zprostředkujích kontakt au-pair  a rodina.

Největší, nejpřehlednější a nejlepší se mi zdá AuPairWorld. Vyhrála jsem si s profilem, zadala co nejvíce informací a hned obeslala několik vhodných kandidátských rodin žádacím dopisem. Merlinužel jsem také dostala už 6 negativních odpovědí. Nicméně dalších 6 ještě nebylo přečteno a největší naději mi dávají ty poslední 3. Ty si totiž už někdo přečetl a ještě neodpověděl! Možná mě jenom ignorují, možná ale zvažují. Váhají mezi mnou a nějakou jinou adeptkou. No, že je to možné?

Pro jistotu jsem se registrovala i na dalších stránkách. Ty mi ale většinou přijdou nepřehledné, složité, chtějí podivné informace nebo tam není výběr rodin.

• Find AuPair
• New AuPair
• Kangaroo
• Universal AuPairs

Na těchto stránkách bývá mým největším nepřítelem čas. Většina shání au-pair už od ledna nebo února a nejlépe na delší dobu. 

Takže se jdu modlit, ať si mě vybere někdo z AuPairWorldu nebo ať mě napadne, jak sehnat tu chybějící referenci. Achjo...

Den desátý

Jedna zpověď

Nejsem si moc jistá, co bych sem měla psát. Mám se zpovídat ze svých hříchů? Chcete vědět, že některým lidem přeju jen to nejhorší? Že občas zatajuju jisté skutečnosti, že jsem mrcha a sobecký egoista?

Ale to o mně přece všichni ví. Takže nezbývá, než se vypsat ze svých momentálních pocitů, protože těch je vážně až nad hlavu. Během posledního měsíce, možná dvou, jsem ztratila všechny přátele a blízké. Nevím, co se stalo. Nejsem si vědoma jakéhokoli přestupku proti přátelství, kterým bych si to zasloužila. Spíš právě naopak, já jsem objevila některé věci, které mě nakoply, abych se těch lidí zbavila. 

K čemu je nejlepší kamarádka, která vás za zády pomlouvá, prozrazuje vaše tajemství a ještě všude veřejně rozhlašuje, že s váma sedí jenom proto, aby mohla opisovat?

K čemu je nejlepší kamarád a spřízněná duše, když se dokáže změnit k nepoznání a zná mě jen když se nudí nebo nemá žádnou jinou holku, se kterou by se vyspal? (Jo, to je taky dlouhý příběh, třeba se k němu někdy dostanu)

Přítel? Uznávám, že toho jsem nechala já. Bolelo to a ještě to bolí, obzvlášť když vím, že on mě pořád ještě miluje. Jenomže já ho už ráda nemám, teda ne jako přítele. Byl by z něho super kamarád, ale to asi nezvládneme. Takže on si peče a já jsem zase sama. Super.

Doma? Děs a hrůza. Škoda mluvit

Škola? Ještě horší než doma, protože se tam osm hodin denně musím vypořádávat se stádem pitomých husiček s hořčicí v čele a zrádnými kamarádkami.

Miluju svůj život.

Za všechno můžu já!

Vysvětlete mi někdo, kdokoli, proč se vždycky všechno obrátí proti mě. Nic nedělám, je to špatně, celý den pracuju a naháním věci do školy, je to špatně. Mlčím - blbě, mluvím - ještě hůř.

Když se zeptám, jestli budeme večeřet, dostanu sprda za to, že ji znám jenom když mám hlad. A to jsem se prosím ptala, jestli by si se mnou nedala večeři. Chtěla jsem uvařit vajíčka nebo salát.

Vlastní názor? Ale kdepak..

A ještě jsem neřekla, že je můj otec kretén? Nemluvě o tom, že ta pitomá tiskárna prostě nefunguje a zabírá mi celý stůl. Já chci zpátky Caramelku!

Bolí mě záda, bolí mě za krkem, bolí mě oči i ruce. Jediným pozitivním bodem je, že jsem si napsala většinu příkladů na seminárku z matiky. Jupí! Už jenom jeden.

A teď bych se měla učit dějepis. Až na to, že mám úplně zkaženou náladu. Nejradši bych se jenom zachumlala do peřin. Nebo ještě líp, nechala se někým obejmout. Nojo, ale kým, když se na mě všichni vykašlali?

Na co si to vlastně stěžuju? Vždyť je to pořád dokola to stejné. Kdybych si zvykla, tak to bude jednodušší. Co mám sakra mamince koupit k Vánocům?!

Drink Me!

Další mojí vášní je Alenka v říši divů. Nechápu, jak jsem na ni mohla narazit tak pozdě. Vlastně jsem ji objevila až díky filmu Tima Burtona Alice in Wonderland. Johny je tam jako Kloboučník  prostě boží.

Ale není to jenom o Deppovi. Celý příběh je naprosto fascinující a já se už několik týdnů marně snažím sehnat knížku. Asi jsem vážně blázen, protože jsem se nazpaměť naučila i básničku o Tlachapoudovi, která je chvílema vážně na zcvoknutí:

Je svačvečer. Lysperní jezeleni

Se vírně vrtáčejí v mokřavě.

Vetchaří hadroušci jsou roztruchleni

A selvy syští tesknoskuhravě.

"Střez se, střez Tlachapouda, milý synu,

má tlamu zubatou a ostrý dráp.

Pták Zloškrv už se těší na hostinu,

Vzteklitě číhá na tě Pentlochňap."

Meč Šaršoun vytrh, pevně sevřel v dlani

A v lese stopoval ty chvostnatce,

Pak pod strom tumtum used v zadumání

A hotovil se k divé šarvátce.

A když tak zachmurděně odpočíval,

Tu z huňatého lesa Tlachapoud

Tam vtrhl šumohvizdně jako příval

A s vrňoukáním chtěl ho napadnout.

Ráz naráz sekal, šmik! Šmik! V stínu stromů

Šaršounem mával stále lítěji,

Až hlavu uťal mu a potom domů

Se harcoslavně vrátil s trofejí.

"Pojď na má prsa, však to byla túra

s tím Tlachapoudem, chlap jsi od kosti.

Oj nádhernajs, oj bašta. Hoja! Hurá!"

A pochruchňával samou radostí.

Je svačvečer. Lysperní jezeleni

Se vírně vrtáčejí v mokřavě.

Vetchaří hadroušci jsou roztruchleni

A selvy syští tesknoskuhravě.

Abych se do toho ale nezamotala. Našla jsem krásnou věcičku, kterou rozhodně musím mít doma! Je to zase ze SceneCore. A prostě.. no..posuďte sami, jestli se vám to líbí.

PS: Výsledek tu.

Never more!

Nevím jak vy, ale já zbožňuju Poa a jeho povídky. Nedávno jsem od sestřenky získala úžasnou verzi Havrana (The Raven). Je to sice přemluvené v jiné verzi, do lehčí angličtiny, ale stejně je to geniální. A je k tomu i text, takže kdo by tomu nerozuměl...

A přiznám se i k tomu, že miluju Williama Blaka. Fakt mě štve, že u nás je tak málo vidět a slyšet (další plusový bod pro F, že mi sehnal Tygra)

Na stejné stránce můžete objevit třeba i The Fly od WB. A nemůžu si pomoct ale prostě ji sem musím dát.

Little Fly, 
Thy summer's play 
My thoughtless hand 
Has brushed away. 

Am not I 
A fly like thee? 
Or art not thou 
A man like me? 

For I dance 
And drink, and sing, 
Till some blind hand 
Shall brush my wing. 

If thought is life 
And strength and breath 
And the want 
Of thought is death; 

Then am I 
A happy fly, 
If I live, 
Or if I die. 

Tácky!

Maminka tvrdí, že jsem blázen, když sbírám pivní tácky. Ale já prostě chci něco sbírat. Může za to vlastně Pavel (můj strejda), který je sbíral už dávno přede mnou. To jsem ještě byla malé štěně. Vždycky jsem si s nimi ale ráda hrála, a když dělal Pavel probírku a ty, které měl víckrát chtěl vyhodit, jednoduše jsem mu je zabavila. Tak to teda začalo. 

Pak jsem je sbírala, kde se dalo. Na všech výletech jsem chodila po hospodách a "nenápadně" odnášela tácky, které jsem ještě neměla. Je v tom i trochu ironie. Proč sbírám pivní tácky, když pivo stejně nepiju??

A pak jsem narazila na zlatý důl. Můj přítel jich měl doma stráášně moc. A některé fakticky staré. Z tlustého kvalitního Merlinvíčeho. Tácky s textem, doplnění do sérií, které mi chyběly. Byla jsem v sedmém nebi!

Jo, pak jsme se rozešli, ale on mi je stejně všechny dal. Takže jsem včera u televize seděla a do půlnoci probírala a třídila. Už v tom mám systém.

1. Roztřídit podle značek (jako Gambrinus, Staropramen, Pilsner Urquell...) - doporučuju řadit alespoň trochu podle abecedy, nebo se v tom úplně ztratíte
2. Projet každou hromádku jednotlivé značky a vytřídit ty, které mám víckrát. Některé jsem objevila třeba i šestkrát. Ale musí se dávat fakt pozor. Mám třeba dva, které jsou úplně stejné až na to, že na jednom je v internetové adrese http a na druhém ne.
3. Seřadit podle tvarů - čtverce, kruhy, šišky a podivné tvary. Aby to pěkně na poličce stálo a neviklalo se.
4. Spočítat a zapsat! Důležitý údaj.

Dne 18. 11. 2012 - napočítáno 363 originálních tácků! Wow!

Tady je výběr mých srdečních záležitostí

Pěkně starý Kozel

Jo, Kulhánek se nezapře.

Veliký a divný

Sice slepený, ale stejně originální

Fénix s dírou!

Tajemný a dokonalý

Tácek jako pohlednice

Další dva..

..které nikdy nikomu nepošlu :)

Moje včelí seminárka

Co je to med? Právě na tom se nemůže evropská komise se svým soudním dvoreme shodnout

Tak to je prosím pěkně téma mojí seminární práce do semináře z biologie. Úžasné že? Vážně jsem netušila, že to bude tak příšerné téma. A to jsem si ho vybrala sama. Jenže v tom okamžik prostě bylo nejlepší volbou. Vedle Alzheimerovy choroby, něčeho s Jindřichem několikátým, domestikací zvířat a podobnými nesmysly.

Myslela jsem si, že budu psát jednoduše o medu. Ten podtitulek o Evropské komisi mi úplně vypadnul. Takže jsem se do toho tak před třemi týdny pustila. Už mám osnovu a spoustu knih i internetových stránek jako podklady. Jsem tak ve čtvrtině a už mám 20 stran. To zase bude elaborát...

Obsah:

• Úvod a
• Co je to med? a
• Charakteristika a
• Výroba a zpracování a
• Složení a
• Druhy medu a
• Vlastnosti a
• Význam a využití a
• Český med a
• Historie a
• Evropská unie a med a
• Nějaký ten vlastní příspěvek a
• Závěr a

Prozatím to tedy vypadá takto. Rozdělila jsem si to na dvě části. První o medu jako takovém, druhá pak o onom problému, který jsem mimochodem objevila na stránkách osel.cz. 

 a Odfajfkované body mám už sepsány. Tak snad to bude rychle přibývat.

EDIT: Hotovou práci možno prohlédnout zde.

Diskokoule

Ááá!! Pracuju na ní už od 7.9., jak tvrdí můj mobliní úkolníček. Vlastně jsem jenom začala a nemám se k tomu, abych to dokopala dál.

O co vlastně jde? Objevila jsem jeden takový návod, jak si vyrobi Diskokouli ze starých CD. Je to pěkná piplačka, takže to skončilo ve stavu - rozpracováno.



Původní nápad pochází ze stránek SceneCore. Je tam i spousta jiných nápadů. Už i další mám v merku. Čas! Potřebuju víc času!!

Den devátý

Dva obrázky, které vystihují můj život v tuhle chvíli a proč

Sama a  na konci sil

Nevzdávám se a se svojí zelenou si to dál hasím proti proudu

Začátek

Začátky prý bývají těžké. U mě to ale neplatí. Nebo spíše to platí naopak. Ze začátku se pro něco nadchnu ale ke konci už se musím fest přemáhat, abych něco dokončila.

Vždycky jsem chtěla cestovat. Tuhle vášeň jsem asi zdědila po mamce, která by taky někam pořád jezdila. Jenom je škoda, že nemáme tolik peněz, abychom si naše sny mohly plnit. Původně jsem si tedy vymyslela, že získám stipendium a pojedu na rok někam do zahraničí studovat.
Takže teda na střední.... Naše škola přijímá většinu zkoušek udělalaných v cizině, takže v tom by problém nebyl, nimcéně pak dohánět všechno to učení na maturitu? To se mi vážně nechce.
Druhá varianta - jet po střední, taky nezní špatně. Jenže dát si rok pauzu mezi střední a výškou? To bych se tam pak už nemusela vrátit. A z gymplem budu dělat co?
No, a po výšce už je pozdě.

Dumala jsem teda nad tím, jak to udělat, až jsem došla k názoru, že jediný čas, kdy můžu cestovat jsou letní prázdniny. A nějak jsem si to hned skloubila s au-pairstvím.
S dětma vycházím dobře, mám je ráda, ony většinou mají rády mě, a díky naší velké rodině jsem víceméně odchovala šest dětiček. Anglicky se domluvím, španělština je taky na dobré cestě, tak co mi brání?

Prvním krokem bylo ujasnit si kam chci jet, kdy, co všechno jsem ochotna dělat a jestli na to vůbec mám.

Kam?

• Anglie, Irsko nebo Španělsko? Každá země má svoje plusy. V Anglii si jsem jistá jazykem. V Londýně jsem už byla, takže i tak nějak trochu vím, co očekávat od velkoměsta. Irsko mě vždycky fascinovalo. Je táák zelené! :D A do Irska se jezdí pracovat především na farmy. Což mě taky láká. A Španělsko. Úžasná země s úžasnýma lidma  a ještě krásnějším jazykem. Po delší úvaze jsem si tedy vybrala Španělsko. V plánu je zlepšení si jak španělštiny tak angličtiny. A se dvěma jazyky je to pak už přece jenom lepší. Irsko a Anglie jsou pak když tak odloženy na další léta.
• Dalším kritériem bývá výběr mezi městem nebo vesnicí. Jsem zvyklá na oboje, takže to mi je celkem šuk.

Kdy?

• To už je přece jasné. Obětuju své dva měsíce flákání u babičky a klidně i červen. Moc učení snad nebude, takže dohánění by se dalo zvládnout.

Co?

• Hlavně děti!! Hrát si s nimi, starat se o ně, učit se s nima.
•  I nějaké ty domácí práce jsou v pohodě. Doma jsem se v posledním měsíci seznámila i s panem Mopem a už vím kde máme vařečky. Takže jsem připravena. Dělám si srandu. S vařením jsem na tom bledě. Ale pokud by to rodina vyžadovala, jsem ochotna se do léta naučit vařit.
• Bohužel nemám řidičák, čímž pro mě několik rodin padá. Škoda no...
• Možná bych si k tomu vzala i nějakou tu výuku. Většinou to rodiny dovolují. Třeba když jsou děti ve škole, tak není moc co na práci. Nevím ale, jak to je s letními pobyty. Uvidíme..

Mám na to?

• Důležitý bod. Rozhodnutí jestli mám jet s agenturou nebo sama nebylo jednoduché. Dočetla jsem se spousty negativních ohlasů na výjezd s agenturou (kromě USA, tam to jinak legálně nejde). Prý jenom shrábnou peníze, kterých není málo, a pak předají vaši žádost nějaké organizaci v daném státě, která už to dozařídí. Zkusím se teda registrovat i na stránkách, kde se vyhledávají přímo rodiny a prozkoumám, jak to funguje, co všechno chtějí apod.
• Nebudu to tajit. Chci tam jet i kvůli penězům. Sehnat v okolí mého bydliště jakoukoli brigádu je skoro nemožné. Ti kteří nějakou mají, tam jsou protlačení skrz rodiče. A když takovou protekci nemáte, je to na houby. Nemluvě o tom, že jsem student, který nemá tolik volného času, aby si mohl dovolit nepravidelnou pracovní dobu. Takže tak nějak počítám s tím, že peníze, které do toho vrazím, se mi alespoň dvakrát vrátí.

24 hodin

Na tenhle nápad mě přivedl jeden z učitelů. Překvapivě šlo o toho, kterého nemám ráda nejvíc ze všech. Jde o to, že bych si vybrala jedno místo, teda já už ho mám vybrané :), které bych pak každou hodinu vyfotila. A těch 24 fotek pak pěkně uspořádala za sebou, abychom mohli vidět proměny mého nejbližšího okolí.

Poprvé jsem to zkusila asi před dvěma týdny, kdy jsem měla pátek i sobotu volnou. Stálo mě hodně přemlouvání, zůstat v noci vzhůru, protože vím, že kdybych usla, tak se neprobudím ani za Porsche 911  Turbo (no dobře, kvůli něj bych se probudila během vteřiny, ale víte jak to myslím)

A pak jsem stejně zjistila, že to je na prd, protože jak je teď na podzim tak brzo tma, tak většina fotek byla tmavá. A ani ve dne nesvítilo sluníčko, abych mohla pozorovat třeba pohyb stínů. Takže se tento projekt posouvá na dobu neurčitou. Někam na léto nebo tak.

22.7.2013
Jsem ve Španělsku a konečně jsem si našla čas na dokončení tohoto projektu. Pracovala jsem se třemi různými místy a přestože ani jedno nebylo podle mých představ, nebylo moc z čeho vybírat. Možná to zkusím ještě jednou až budu doma. Prozatím tedy dokončeno s těmito výsledky:

První série jsoou záběry na terasu u bazénu. Je zajímavé sledovat například stín sprchy, který by klidně mohl tvořit sluneční hodiny. V noci tam rozdíly vidět moc nejsou. Na to by asi byl třeba lepší foťák..

01.00	02.00
03.00	04.00
05.00	06.00
07.00	08.00
09.00	10.00
11.00	12.00
13.00	14.00
15.00	16.00
17.00	18.00
19.00	20.00
21.00	22.00
23.00	24.00

A tahle série je focena z terasy. Zachycuje cestu a přírodu před domem.

01.00	02.00
03.00	04.00
05.00	06.00
07.00	08.00
09.00	10.00
11.00	12.00
13.00	14.00
15.00	16.00
17.00	18.00
19.00	20.00
21.00	22.00
23.00	24.00