Přijde mi, že nějak v poslední době nepíšu. Přitom se děje tolik zajímavých věcí. Vždycky si říkám, tohle napíšu tak a tak, na blogu to bude vypadat super a nakonec z toho nic není. Možná to bude tím, že jsem pořád ještě v jednom kole.
Dneska jsme měli na škole Den D. Jak trefný název pro akci, která se koná v den, který je prohlašován za poslední den světa, jaký známe. Ale už je půl osmé večer a pořád ještě žiju. Ani výraznou změnu pólu, tání ledovců nebo vnitřní osvícení jsem nezaregistrovala. O tom jsem ale mluvit nechtěla.
Měla jsem v plánu říct, že přestože se na Den D všichni seminaristé ZSV připravovali snad už od září, žádná extra paráda to nebyla. Z těch osmi přednášek, na kterých jsem byla, jen na jedné byla ucházející prezentace. Myslím ve stylu správného mluvení a přístupu. Vlastně jsem veškerá "vlastně" za každým druhým vlastně slovem, přestala vlastně počítat, když jsem vlastně byla u desátého. :D Hrůza.
A je trefné, že nejhezčí prezentace byla právě o školách, které jsem si včera na netu vyhlídla. To jsem si tak sedla, že se zase jednou podívám, co budu v budoucnu dělat. Ale ten dlouhý, předlouhý seznam všelijakých oborů mě vždycky strašně odradí. Nakonec se mi ale zalíbila vojenská škola. Jo, asi jsem blázen. Ale líbí se mi ta myšlenka zelených oblečků, jistého zaměstnání a kvalitního vzdělání s platem. Jedinou překážku trochu tvoří fyzické testy a dvouměsíční základní výcvik. Na těch testech se dělají sedy-lehy a běh. Z toho prvního strach nemám, vím, že bych to zvládla. Ale nejsem si jistá jak zvládnu za 12 minut uběhnout minimálně 2300 m. Každopádně ještě nad tím budu přemýšlet.
Druhým bodem dnešního příspěvku je moje au-pair kariéra. Pamatujete si, jak jsem v posledním článku psala, že se mi ozvala rodina? Sesmolila jsem tedy krásný, dlouhý dopis (jenom v angličtině) a poslala ho. Rodinka si mě přidala do Favourite, ale dál nijak neodpověděla. Zato včera se ozvala jiná. Mám trochu obavu, protože neumí moc anglicky a nemá moc informací na profilu, ale odpovídá hbitě, někdy i do pár minut a zdá se mi milá. Momentálně se z ní snažím vytáhnout nějaké konkrétnější informace o jejich rodině a mojí práci. Další informace dodám, až budou.
A nebyl by to můj výlev, abych si nepostěžovala. V poslední době se cítím hodně unavená, bolí mě hlava, jsem podrážděná, nervózní a otrávená. Občas uvažuju, jestli nejsem těhotná, to podle toho, jak se mi sem tam zamotá hlava nebo když ucítím nějaký smrad a chce se mi hned zvracet. Možná to je jenom zimní přecitlivělost. Taky T. je totálně ztracená kapitola. Pořád jenom boty boty boty! U tyče se ale tančí naboso!
Když už jsem u toho. Na poslední lekci tohoto kurzu se mi povedlo pvoěsit se hlavou dolů a držet se jenom nohama! Byla jsem vyděšená jako malý ptáček, ale po dlouhé psychické přípravě jsem to riskla a povedlo se! Koho by napadlo, že se mi povede vykopnout nohu takhle vysoko. :D Teď jenom zvažuju, jestli od září, když přestoupím do nového studia, začít znovu v začátečnících, jelikož v některých prvcích si nejsem dost jistá, nebo jít hned do pokročilých, abych se nemusela zase několik měsíců opakovat. Jednoduše se toho nechci vzdát. Radši tyč než boty.
No, teď si jdu dát pauzu. Věšela jsem záclony a pekelně mě bolí ruce. A zítra je přece jejich velký den, musí být ve formě. Takže si na ně asi udělám nějaký zábal nebo tak.
Hasta la vista chicos ;-)
