Jízda vlakem do Brna bývá plna emocí pokaždé. Většinou se jedná o stesk, smutek, znechucení. Občas se ale zadaří a celá cesta je okořeněna vztekem, zoufalstvím, nesnášenlivostí, asociálností a nepochopením.
Když to všechno smícháte dohromady, napěchujete do mini kupéčka spolu s dalšími 7 lidmi a jejich zavazadly, získáte lehké povědomí o mém včerejším cestování. Až do Kojetína všechno šlapalo. S kamarádkou se nám povedlo ukořistit dvě místa, takže jsme si libovaly v cestě v sedě v přeplněném vlaku. Byl začátek semestru a do Brna se vracel snad každý student. Nejinak jsme na tom byly my dvě. V již zmíněném Kojetíně jsme ale začali nabírat zpoždění. Stáli jsme snad 20 minut ve stanici, když se uráčila přijít průvodčí a ohlásit nám, že kvůli jisté mimořádnosti asi budeme mít zpoždění. Po dalších 25 minutách k nám dorazila informace, že se budeme vracet na Olomouc a pak pojedeme objízdnou trasou - předpokládané zpoždění 70 minut. Uběhlo dalších deset minut a plán se opět změnil. Tentokrát nás chtěli autobusy chtěli dopravit do Nezamyslic. Jenomže dva autobusy na narvaných osm vagónů je trochu málo.
Dalo by se říct, že i v této nepříjemné situaci při nás stálo štěstí. Byly jsme v prvních vagónech, které evakuovali do autobusů, takže jsme se do nově přistaveného vlaku v Nezamyslicích dostali mezi prvními. Sedačky jsme sice zabraly, ale představa čekání na svoz celého vlaku č.1 nám tuto malou radost značně kazila.
Aby toho nebylo málo, zastavil vedle nás rychlík směr Brno, takže jsme se opět přesouvali, jelikož rychlík pojede určitě dříve než předchozí vlak č.2. Má zápěstí a předloktí trpěla z neustálého zvedání, chytání a tahání přetěžkého kufru (ano, táhla jsem v něm zásoby jídla jak na měsíc), můj zadek byl utlačován v přeplněném kupé, má hlava třeštila z nevyspání a starosti o noční spoj na koleje.
Do cílové stanice Brno jsme dorazili asi kolem jedenácté, tudíž po nějakých pěti hodinách jízdy/přesedání/čekání. Tak tak jsem stihla poslední bus a doplazila se na kolej, jen abych zjistila, že mi nefunguje internet. Ale to už je jiný příběh.
PS: Zamyšlení o sebevraždě
Smutní bývají lidé často. Deprese taky nejsou neobvyklým jevem. A troufnu si tvrdit, že každému z nás alespoň jednou prolétla hlavou myšlenka, jaké by to bylo, zabít se. Nicméně nedokážu si představit, proč to někdo doopravdy udělá. Zajímal by mě život těhle lidí. Jsem zvědavá, jestli je to vážně tak nesnesitelné, jestli jsou vážně tak slabí nebo jen hloupí. Každopádně jsou šíleně sobečtí. A nemyslím tím jenom důsledky pro rodinu a přátele. Co třeba nevinný cestující, který místo pohodlné cesty musí řešit problémy s nočním cestováním po velkoměstě? On přece za nic nemůže. Když se někdo chce zabít, ať si to udělá v klidu doma nebo někde, kde nezpůsobí jenom více dalších nepříjemností. On sice svému trápení unikne, ale podle mě jej jenom rozdělí a přesune na další lidi. A to je přece tolik nefér!
