Chceš vědět, co jsem za člověka?

Co na mně tě leká?

Myslím, že marná je tvá snaha; 

to snadněji napravíš vraha! 

V pravdě, mně jest blíž,

než-li z módy světský kříž,

ďáblův znak jako stín –

toť vše, co ti napovím. 

Na stěnu házíš hrách.

Takže stále vztahuješ paže k mým?

Ptáš se, o čem sním?

Třeba o vraždě, bídě, hladu;

smrt samu si pozvu na zahradu.

Vše tajemné mne láká stále,

ba směním – leda za krve korále!

Hned ukážu ti mé dva zoubky,

kůži jako máslo prorazí vroubky!

Ach, nebyl to strach?

Zkus prchnout, jenom běž;

mým svodům utéct nestihneš!

Nuže, skončil život katolíka,

krev jeho ze rtů mi stíká;

snad líto to není nikomu?

Fuj! Huš! Pryč od mého domu!

Pochmurná poezie (J. Ahlers)

Prší!!

Je neděle. Po včerejším ponocování jsem neočekávala žádnou přehnanou aktivitu. Z postelí jsme se vyhrabali kolem desáté a do jedenácti snídali. Pak přišla povalovačka u bazénu. Kolem druhé jsme vyrazili do Benicassimu. Ale ani na pláž, ani na párty. Jeli jsme přivítat Mariu - Carminu nejlepší kamrádku, která teď strávila měsíc v Anglii. Bylo to pro ni těžké, protože tam byla sama, u strýce kterého nikdy neviděla, anglicky neumí. Kolikrát hrozně brečela, že chce domů, když si s holkama telefonovala po Skypu. Je to milá rodina. Vlastně všichni přátelé mojí HostFamily, které jsem zatím poznala byli skvělí lidé.

Koupání v duze

Ok, dneska jsme samozřejmě všichni dospávali páteční ponocování, takže dopoledne nebyl na nic moc čas. Jenom po obědě jsme si dali super pauzu, kdy i mi byl přidělena krema.

Fiesta!

Dneska (včera - 26.) jsem měla onu domluvenou schůzku s Denay. Byla jsem z toho trochu vystrašnená. Přece jenom to bylo poprvé, co jsem šla sama v noci ven. Ještě k tomu v cizím městě a s cizí holkou, z jejíž angličtiny jsem měla obavy. 

Totálně na měkko

Dneska ráno mě čekalo překvapení. Pode dveřma jsem objevila lísteček. Po krátkém zkoumání jsem zjistila, že byl vytržen z Carmenina nového bloku. Byl dokonce i popsán. A to, co na něm bylo mě faakt dojalo. Šlo o básničku. Včera a předevčírem napsala jednu pro taťku i mamku a dneska jsem byla na řadě já!

Přepis do čitelné a gramaticky správné podoby:

Teresa, de la boca de fresa,
con el aire que le aumenta.

Canguro a veces,
canguro cangurito
que nos cuida
canguro cangurito.

La mejor que los cuida.

Krása že? Přes den se nic spešl nedělo. Až odpoledne jsem měla sezení s Mónicou. Poslední, na kterém byl přítomný i Jonas. Ten kluk mi bude vážně chybět. Zašli jsem do Llaollao, pak prochodili město při hledání pohlednic (představte si, že tak obří město nevede pohledy) a nakonec jsem ho doprovodila až k busu. Věnoval mi svou mapu Benicassimu, vizitku a nějaké slevové lístky, které dostal v jazykové škole. Upřímně doufám, že se s tím pakem ještě někdy uvidím.

Abych nezapomněla. Vyfásla jsem u Mónicy nějaké dětské knížky pro holky. Jsou fakt krásné, barevné a jednoduché. Snad se jim budou líbit. Mě pak půjčila Twilight. Samozřejmě že v ájině. Po návratu domů mi pak ještě Carme věnovala dvě knížky od Agaty Christie - tyhle samo španělsky. Tak teď nevím, co číst dřív. Tohle všechno mám rozečtené...

PS: nevím, co si zítra oblíknout. Carmen mě vidí v šatech, já bych zase volila kraťasy a nové tričko. Napíšu ještě Denay, v čem jde ona...

100 euro a Pretty woman

Tak jsem dneska byla nakupovat. Ještě než omdlíte úžasem, měla bych vás varovat, že dál to bude ještě méně uvěřitelnější. Proto prosím slabší povahy a lidi se sklony k shoppholismu aby dál nečetli. Děkuji za pozornost.

Gimnasio

Dneska ze sebe mám dobrý pocit, protože jsem se konečně dokopala do posilky. A jakoby tomu Teddy chtěl, měla jsem ji celou pro sebe. Kéž by to tak bylo pořád...

Jinak během dnešní vyučovací hodinky byla Carme na zabití. Nakonec jsme to zvládly. Uvidím, jestli bude něco žalovat. Já si za svými rozhodnutími stojím. Je hrozně tvrdohlavá. Ale já jsem víc :D

Nada

Radostně oznamuju, že jsem se dneska nudila. Bylo moc vedro na cokoli. Ranní hodinku jsem procárala s Goldem na procházce a pak už jsem se jen flákala. Holky byly takové mrtvé, takže jsme učení ošulily a plácly se k telce. Přidávám fotku z dnešní hudební desetiminutovky.

Mrtvola, piknik a králík

Pozdní nedělní vstávání a výlet na pláž. Tak by se dal dnešek shrnout. Až na to, že se toho stalo mnohem víc.

24, rebels, kangaroo

Padám únavou, takže jenom ve zkratce:

Objevila jsem boží blog, doporučuju přečíst.Pokud nemáte čas na všechny elaboráty, začněte tímhle. 

Dokončila jsem projekt 24, což mimojiné znamená, že jsem byla převážnou část noci vzhůru. Celkem jsem naspala asi tři hodiny. Odpoledne jsem strávila s Jonasem cáráním po Castellonu. Je to super kluk. Tak pěkně trhlý :D (např. běhali jsme po protijedoucích eskalátorech, vyzkoušeli všechny klobouky v kloboukovém oddělení, málem si koupili golfovou hůl, hráli si na novomanžele při vybírání vybavení do kuchyně, objevili bezva klec na děti a přivedli k šílenství asi všechny členy ochranky)

K večeru pak holky řádily, a protože HP jsou venku a jsem jejich kangaroo, musela jsem je zvládnout sama se svými nedoplněnými silami. Povedlo se a snad už spí.

Slíbená fotka z Llaollao

Pomerančovníky v parku

S nafouklými pomeranči

Jonas vybírá vhodný vraždící nástroj

Prý potřebujou ručník

Teď už vím k čemu

Žbluňk!

La reina

A pózička

Sandía amarilla y mariposas

Dneska přivezla HM z obchodu nejen chleba a bagety, které už výrazně došly, ale i meloun. (ano, to se skrývá pod jménem sandía) Je to snad jediné ovoce, které holky sní bez odmlouvání. Třeba dneska jsem je deset minut nutila, ať si vezmou jablko a nakonec si daly jedno na půl. U večeře byl melou tradičně rozkrojen a vykouklo na nás slunce, jak to nazvala Neus. Obyčejně totiž červená dužina nebyla vůbec červená, ani růžová, nýbrž žlutá. Jako důkaz toho tvrzení přikládám vědecké fotografie.

Pár dalších originálních obrázků jsem získala po kreslení na obličej. Jsou to motýlci (mariposas) a zároveň omluva od Carme, protože byla u úkolů dneska velmi nesnesitelná. Tímto bych si chtěla pogratulovat, že jse to zvládla jako dospělá a s přehledem.

Magdalenas y el cáliz de fuego

Tak jsme dneska pekly. Původně jsem navrhovala cookiesky, ale když jsme zjistily, že je holky nemají v kuchařce, rozhodly jsme se udělat Magdalenas. Není to žádný luxusní zákusek ani obyčejná buchta, v podstatě jsou to muffiny.

Celý svět v Comě

Další zajímavostí v Urbanización La Coma jsou názvy ulic. Každá se jmenuje po nějakém státu. Mám v plánu jich při procházkách s Gold nasbírat co nejvíc. A když se mi bude just chtít, třeba to nakreslím i do mapy:

Projekt 365

„Přišel-li čas, kdo by nepřišel. Nepřiše-li čas, kdo by přišel?“ 

Čínské přísloví

Objevila jsem nový projekt. Našla jsem tenhle nápad na jednom z blogů, které jsem projížděla a padl mi do oka. Vím, že to je běh na dlouhou trať, a pro mě obzvlášť, ale chci to zkusit.

V podstatě jde o to, že každý den udělám jednu fotku. Měla by zachycovat nějakou událost z toho dne. Člověk si nemůže zapamatovat všechno, ale třeba si za rok tenhle projekt otevřu a díky němu si vybavím více, než dokáže moje chatrná paměť restaurovat bez nápovědy :)

Moje fotky můžete sledovat zde.

Syndrom myčky, robotův výlet a svátek

Dneska ráno jsem si uvědomila, jak moc je této rodině rozlezlý "syndrom myčky". Pokud nevíte, co si pod tím představit, zkuste na chvíli zapojit šedou kůru mozkovou. Zajímavé ale je, že tady se tento syndrom mísí se španělským charakterem a to je teprve libůstka.

Jde o to, že lidi s myčkou si neváží čistého nádobí. Nedělá jim problém přendávat brambory do jiného hrnce klidně čtyřikrát, na jeden chleba použijou tři nože a na každé napití potřebují novou sklenici. Proč ne? Vždyť to hodím do myčky a ono se to samo umyje. Jenomže Španělé mají dokonce trochu nesystematické chápání světa. Takže zatímco já dvakrát denně všechno to nádobí do myčky pěkně uložím, tak oni, když přijde jejich chvíle (což je po večeři, kdy mám číst pohádku a oni velkoryse uklízí), napráskají to tam bez ladu a skladu. A kdo myslíte, že druhý den ráno nachází vidličky po všech možných přihádkách? Ovšemže já. Navíc se mi kolikrát povede si všechno zase zmáčet, protože někdo tam postavil skleničku dnem dolů, která je teď plná vody a nešikovně opřená o jeden z talířů. Mno...škoda mluvit.

Ale když už jsem u toho uklízení, stále mě udivuje, jak dokáží udělat takový bordel. Pak se diví, že jim po podlaze lezou mravenci, když po každém jídle pod sebou nechají hromádku drobečků, marmelády, másla a rozlitého kakaa. Zkusím vám to vyfotit, aby jste to posoudili i vy, protože mě to nepřijde normální.

Ještě krátká zmínka o dvou událostech včerejška:

Povedlo se mi ztratit vysávacího robota. Zase. Tentokrát jsem ale vážně prohledala celý dům. Nebylo po něm ani stopy. Objevila jsem ho až o pět hodin později, když jsem šla pro lístek máty na oběd. (Mimochodem ta máta tam roste jenom jako plevel, pochybuju, že o ní vůbec ví. I já na ni narazila náhodou - jsem tak jednou zakopla a zabořila se čumákem do něčehi voňavého :-) ) Hověl si tam, ukrytý ve vysoké trávě. Podobně jako šelma čekající na kořist. Bylo to vcelku překvapení a doteď nevím, jak se tam dostal. Dveře byly sice otevřené, ale ta škvíra byla tak o 15 cenťáků menší, než je průměr robotka.

Žeby návrat k prírode?

Jak se tímhle protáhnul?

Včera byl taky svátek svaté Carmen. Vcelku nelogické mi pak přišlo, že nejvíc do oslavovala Carme. Vždyť celá rodina si tak zakládá na tom, že to není CarmeN, nýbrž jen Carme - bez N. Vcelku mě pak vytočilo, že celá rodina přijela domů o dvě hodiny později, aniz by mi dali vědět. Čekala jsem a už jsem začínala pociťovat mírné obavy. Ale v klidu, oni byli jenom na zmrzlině, když má Carme ten svátek. A protože to je významný den, nemusí ani jíst svačinu, uklízet po sobě, učit se nebo se dívat na film anglicky. Bylo to prostě na hlavu. Ale co au-pair nadělá...

Zabít málo

Jo, dneska jsem se zase vyznamenala. Táhnu se do posilky, trochu se zpožděním, ale říkám si, že to neva, protože alespoň nebudu muset až mi ten pán, co tam chodi o hodku dřív, uvolní pás. Nevím proč, ale musím začít běháním, jinak si to vůbec neužiju. 

Jenže osud tomu chtěl a "můj chlápek" tam nebyl. Zato tam byl dva borci, kteří si sprostě zabrali všechny moje oblíbené hračky. A ještě byli nechutně vypracovaní. Sice jsem přišla na to, kdo mi vždycky odtáhne sedačku ale to bylo tak jediné plus. Protože odmítám jezdit tam na těch pakárnách, co mají simulovat kola, tak mi nezbylo než se usadit na zem a zírat do blba. Fakt jsem chtěla dělat alespoň sedy-lehy, ale ti dva mi tak zkazili náladu, že jsem se k tomu nedokopala. Asi po pů hodině tam vtrhl ten zamilovaný páreček a když se týpek laskavě odstěhoval z pásu, vrhla se na něj ta cácora. Protože chodit pomalou chůzí jinde nemůže, že.

Totálně znechucená, jak svou leností, tak jejich pitomostí jsem se vydala domů. Potřebovala bych nad sebou oko strážné a rozšířený plán. Jenomže tady všechno kazí to vedro. V noci se nevyspím, přes den jsem unavená a přísahám, že než dojdu do posilky, tak jsem propocená skrz. A v tomhle že mám cvičit? Vždyť je to o zdraví ne?

Jestli čekáte na hlubokomyslnou pointu tak máte smůlu. Jenom jsem si potřebovala postěžovat. A protože se mnou nikdo nemluví, byl můj věrný blog jedinou možností. Dnešek je zkrátka na hovno. Asi krize středního věku nebo co...

Ach, ta lenost...

Vím, že je čas na další hlášení a dokonce mám už i jeho osnovu, ale jsem tak líná, že se nemůžu dokopat k tomu ho napsat. Místo toho sepíšu dvě náhodné myšlenky dnešního dopoledne.

Ta první začíná zajímavým postřehem, že už měsíc nemluvím česky. Všimla jsem si toho, když mi došlo, že i když jsem sama doma, tak na psa mluvím anglicky nebo španělsky. Sice si čtu jednu knížku v češtině a občas narazím na nějakou tu písničku, ale to je jenom pasivní ne? Navíc u toho kolikrát přemýšlím, jak by to znělo v ájině. Což mě vede k problému - může člověk zapomenout svůj rodný jazyk? Navíc po osmnácti letech používání?

Říká se, že cizí jazyk umíte, když v něm i přemýšlíte. Ale jak se dá přemýšlet v cizím jazyce. Židle je furt židle, i když bezpečně vím, že je i chair. A byla by snad něco jiného, kdybychom jí začli říkat stůl? Popřípadě table? Vždyť je to jenom slovo, které popisuje změť signálů, které nám do mozku přichází skrze oční nerv. Docházím tedy k závěru, že nemůžeme myslet v cizím jazyce nebo prostě "jinak". Myšlenky musí mít stejný "jazyk", i když to asi není správné vyjádření. Jakoby byly na stejné vlně.

Napadá mě k tomu pokus. Když postavíte před číňana, srba a angličana stůl a židli, propojíte jejich mysli a budete po srbovi a angličanovi chtít vědět, na který z těch dvou předmětů myslí, budou to vědět? Dostane se do jejich mozku představa stejného kusu nábytku nebo jenom nějaký čínský klikyhák? Opravdu bych chtěla vědět, jak to dopadne. Trochu problematickým se mi jeví jen ta část s telepatií. Budu to muset ještě pořešit.

Druhým bodem je pak seznam lidí, které bych chtěla pozdravit. Nevím proč, ale chci to udělat jmenovitě, přestože si to většina z nich nepřečte. Zdravím teda

• maminku,
• Adélku,
• Marušku,
• Barunku,
• Klárku,
• Vojtíška,
• Báru,
• Petra,
• Pavla,
• Markét,
• strejdu,
• tetu,
• babi a dědu,
• Álu,
• Lenku,
• Kaču,
• Klárku,
• Didi a Robenka,
• Broučka,
• Hráška,
• trumpetisty,
• Šemoru, Sokola, Plánského a Pelce,
• Kukyho,
• Verču,
• Verču,
• Faba,
• Kamču,
• Aničku,
• Natku,
• Kačku,
• Káťu, Kubu a Ondřeje,
• Petra, Aleše, Honzu, Hanese, Janu a
• Pavlíka.

Chybíte mi lidi...

Pokud tam zrovna tvoje jméno není, tak jsem na tebe trestuhodně zapomněla (připomeň se a napravím to) nebo tam být nemáš.

Čtvrté hlášení

Jsem tady se čtvrtým hlášením. A možná taky posledním. Nebojte, nevracím se domů ani mi neupadly prsty. Jenom mi přijde jednodušší psát kratší články než tyhle eseje. Sice to bude méně přehledné, ale věřím, že já i mé inteligentní publikum to zvládneme. (BTW na tohle místo bych chtěla vmáčknout pozdrav a poděkování neznámé pravidelné čtenářce)

Studené toasty

Nemůžu si teď vzpomenout, kde jsem to četla, ale včera jsem narazila na slovní spojení au-pair v Austrálii. A, no...znáte mě. Zalíbilo se mi to. Proletěla jsem jenom tak narychlo pár textíků, a přestože to vypadá složitě s tou nemožnou hromadou papírování a zařizování, určo bych to zvládla. Jde o to, že bych tam jela studovat a k tomu si nějak přivydělávala, v mém případě to vidím na au-pairku.

Nicméně jsem narazila na problém, a sice, že nevím, kam chci na výšku. Jo, pořád makám na fyzičce na vojenskou, láká mě nanotechnologie, ale zároveň chci cestovat. Chci jet do Ameriky, Kanady, do Asie i do Austrálie. A nejlíp všechno stihnout, dokud jsem mladá. Takže tak nějak do třiceti. Ale jak to mám udělat? Peníze na to nemám, takže tam budu muset makat. Kdybych nastoupila na výšku tady, měla bych volno jen o prázdninách. Což by mi nevadilo, nebýt toho, že na tak krátkou dobu se práce shání těžko. Druhou možností je pak studium v zahraničí. Tam mě pak limitují zase pitomé peníze, jazyk a pak i to, že bych v dané zemi strávila celkem dlouhou dobu. Tudíž jsem zase na začátku.

Přiznám se, že prozatím nemám ani náčrt toho, jak to hodlám vymyslet, ale už jsem si předsevzala, že do 30 navštívím všechny kontinenty, takže předpokládám, že mě něco napadne :-)

Jak jsem nad tím vším dneska ráno meditovala, když jsem dorazila na snídani (v devět), byl barák prázdný. Zbyla jen Carme, studený čaj a vychladlé toasty. Z toho plyne ponaučení, že důležité věci se mají řešit s plným žaludkem. Není nic horšího než vyměklý toast...

PS: Tak jsem rodince ukazovala nějaké fotky a padl na mě stesk a sentiment. Chybíte mi děcka..

Fiesta de pijamas

Nebudu předstírat, že mě nepotěšilo, když mě Carme pozvala na pyžamovou párty, kterou chtěla uspořádat v noci ze soboty na neděli - tajně. Narazily jsme ale na problém, jelikož dveře k ložnicím se na noc zavírají a zamykají (jo, taky mi to přijde uhozeně paranoidní. A kdybyste ještě viděli tu tunu zámků na dveřích tlustých jak bible...) a nějak se jí nelíbil nápad, že by měla vylézat z pokoje a odemknout mi. Na návrh, že půjdu venkem a vlezu tam oknem, což jsou mimochodem obří posuvné dveře, se taky  netvářila nadšeně. Skončili jsme tedy u toho, že si párty uděláme odpoledne, kdy bude HF na kole a HM v obchodě. Ta správná chvíle přišla dnes...

Celý večírek měl být věnován Neus. Neptejte se mě, nevím proč. Tudíž jsem ji do vyzdobeného pokoje musela přivést se zavřenýma očima, zatímco Carme se snažila o zachycení jejího výrazu.

Výzdoba

Výraz překvapení

Asi jste si všimli, a těm bystřejším to zřejmě došlo hned na začátku, že jsme v pyžamech. Podotýkám, že bylo asi milion stupňů nad nulou a pekla jsem se jak kuře na rožni. Celý pocit opékané drůbeže se umocňoval vydýchaným vzduchem a potem, který po nás stékal jako kari omáčka. 

Protože nám bylo pořád málo horko, začaly jsme s typickou pyžamovopártovou záležitostí - polštářovou bitvou. Seznámila jsem je taky s vycpáváním břich a následným šťoucháním se s nimi:

Následovala hudební fáze, kdy jsme zapáleně zpívaly do hřebebnů, krémů a všeho co bylo po ruce. Já teda většinou jen otvírala pusu, protože španělských písniček moc neznám. Neus to okořenila pořádnou dávkou tance a bylo nám vedro...

Nechyběla ani módní přehlídka. Místo tradičních modelů se ale předváděly všemožné i nemožné kostýmy, které holky vlastní. Ten poslední mě teda dostal. Když už hraješ ve školní hře strom, tak ať vypadáš alespoň k světu...

A protože už nám bylo vááážně vedro, rozhodly jsme se pro drastické řešení - skok do bazénu. Já tam dle očekávání vydržela jen chvíli, zatímco holky se tam čvachtaly asi hodinu, ale jen díky mé malé výdrži ve vodě si můžete prohlédnout následující záběry:

Ano, plavou v kalhotkách a ponožkách. Úplně běžné tady...

Když se vydováděly, pokračovalo se v pařbě, teď už díky pokročilé hodině (cca 19.00) ve značně tvrdším stylu.

Co napsat na závěr? Snad jen...Viva Neus! Viva Neus! Viva Neeus!!