Nemůžu si teď vzpomenout, kde jsem to četla, ale včera jsem narazila na slovní spojení au-pair v Austrálii. A, no...znáte mě. Zalíbilo se mi to. Proletěla jsem jenom tak narychlo pár textíků, a přestože to vypadá složitě s tou nemožnou hromadou papírování a zařizování, určo bych to zvládla. Jde o to, že bych tam jela studovat a k tomu si nějak přivydělávala, v mém případě to vidím na au-pairku.
Nicméně jsem narazila na problém, a sice, že nevím, kam chci na výšku. Jo, pořád makám na fyzičce na vojenskou, láká mě nanotechnologie, ale zároveň chci cestovat. Chci jet do Ameriky, Kanady, do Asie i do Austrálie. A nejlíp všechno stihnout, dokud jsem mladá. Takže tak nějak do třiceti. Ale jak to mám udělat? Peníze na to nemám, takže tam budu muset makat. Kdybych nastoupila na výšku tady, měla bych volno jen o prázdninách. Což by mi nevadilo, nebýt toho, že na tak krátkou dobu se práce shání těžko. Druhou možností je pak studium v zahraničí. Tam mě pak limitují zase pitomé peníze, jazyk a pak i to, že bych v dané zemi strávila celkem dlouhou dobu. Tudíž jsem zase na začátku.
Přiznám se, že prozatím nemám ani náčrt toho, jak to hodlám vymyslet, ale už jsem si předsevzala, že do 30 navštívím všechny kontinenty, takže předpokládám, že mě něco napadne :-)
Jak jsem nad tím vším dneska ráno meditovala, když jsem dorazila na snídani (v devět), byl barák prázdný. Zbyla jen Carme, studený čaj a vychladlé toasty. Z toho plyne ponaučení, že důležité věci se mají řešit s plným žaludkem. Není nic horšího než vyměklý toast...
PS: Tak jsem rodince ukazovala nějaké fotky a padl na mě stesk a sentiment. Chybíte mi děcka..
Žádné komentáře:
Okomentovat