Sháním barvy!

Nudím se. Jo, jsem divná. Ale skončilo mi doučování, od teď mám jenom cca jednu hodinku týdně a jinak nemám co dělat. Rámečky jsou dodělané, všechno uklizené a postupně si odškrtávám i položky na dlouhodobých seznamech. Ano, většinu volného času trávím s přítelem, nicméně ten se mnou nemůže být pořád a já fakt nemám co dělat. Snad jedinou rozdělanou věcí je natírání stolku. Letošním letním projektem je totiž úklid balkonu. Vyházely se všechny staré nesmysly, nakoupila se nová a úplně boží dřevěná křesílka, očistily se bylinky a zbývá jenom ten stolek. Je starý a ošklivý. Proto jsem si vymyslela, že ho přemaluju veselýma barvama. A zde narážím na problém. Nemám ty barvy. Jediná, kterou jsem doma našla je podivně hnědooranžová. Já bych si ale představovala modrou, žlutou, zelenou, červenou a fialovou. Jenže barvy jsou drahé a nějak se neumím dokopat k jejich shánění okolo.

Takže prozatím si sedím na balkoně, pletu, pomalu kynu a umírám nudou.

Na pohřeb přijďte v zeleném :)

Před

EDIT 9.11.2014

Konečně se mi podařilo židli dokončit. Dopadlo to jinak, než jsem si na začátku představovala, ale líbí se mi to. Chtěla bych poděkovat za spolupráci i sponzoring mamce a D. a omluvit se dlažbě na balkóně.

Po

Hrady a losi

Na začátek jen krátce zmíním návštěvu letošních Hradů na Hradci. Byla jsem tam v sobotu s D. Párkrát jsme zmokli, dali si trdelníky a mojita a užili si hudbu. Zkrátka bylo to fajné.

Druhou věcí je pak další pohled, který dorazil právě teď. Je z Wyomingu z USA a ty známky prostě žeru :D

Naštěstí

Jak byste reagovali, kdyby se vaše noční můra stala skutečností? Kdyby se to, čeho se denně obáváte, to, co vám kazí spaní, přeneslo do reality a zasáhlo vás jako dobře mířená rána do žaludku? Stačí jedna věta a celý den i plánovaná práce je v háji. Nemůžete se soustředit na nic. V krku máte knedlík, nohy se vám podlamujou, hlava se točí, vnitřnosti se vám svírají. Nemůžete se pořádně nadechnout a všechno na vás mezi čtyřmi zdmi padá. Ani útěk na vzduch nepomůže. Sídliště okolo se tváří přímo zlověstně, hejna ptáků vydávají nervy drásající skřeky a soused pod váma si zapálí cigaretu, jejíž kouř vám v okysličování mozku moc nepomůže. Dýchat, hlavně dýchat! Raději se vrátíte dovnitř a budete čelit prázdnotě pokoje. Po milionté zkontrolujete příchozí zprávy, ale žádná nová na vás nebliká. Sakra sakra sakra!

Snažíte se nemyslet na nejhorší, ale s každou další minutou ticha se vám v hlavě rodí další další dramatické scénáře. Krev, kosti, mrtvoly, kusy šrotu. Oheň, výbuchy, sklo, střepy, houkání sanitky. Nemocnice, zápach desinfekce a vyblitě zelené chodby. Bílá peřina, kovová postel, kruhy pod očima, obvazy, kapačky a pípání.

Už pomalu vymýšlíte, jaké dárky se nosí marodům. Ovoce a kytky. Možná i plyšáci. Nějaké to přání by taky nebylo k zahození. Chtělo by to na něj napsat nějakou hlubší myšlenku, která by ale trochu pobavila, aby to nevypadalo, že jste pesimisti.Taky by mělo být barevné, ale zase ne moc. Hlavně ne růžovou. Možná by stačily ty kytky. Jsou přece barevné...

Tak a dost! Žádná nemocnice, žádné sanitky, žádná krev. Násilím si tyhle myšlenky z hlavy vytlačíte a snažíte se je nahradit lepšíma. Ne že by to šlo. Nejhorší je ta bezmoc. Nemůžete dělat vůbec nic. Nevíte co se vlastně stalo ani kde je. Najednou nezáleží na nepřipravných materiálech, nedopletené dece ani  na tom, že máte hlad. Jediné, co chcete, je mít ho u sebe. Pevně ho držet v náručí a mít tak jistotu, že je v pořádku. Že nemá ani tu nejmenší odřeninu. Že je jeho kůže pořád tak heboučká, vlasy tak blonďaté a úsměv tak uličnický. Potřebujete si ho ošahat a pak ho trochu zbít, že vám připravil takové trápení.

No jenom počkej, až se mi dostaneš pod ruku. Máš na sebe dávat pozor a být opatrný. Neříkám to jenom tak. Vždycky to myslím vážně. Vždyť mi na tobě záleží víc než na sobě. Za tohle tě roztrhnu! Jenom se mi vrať. Vrať se co nejdřív a v pořádku, prosím.

Špatný autobus

Dneska ráno se mi stala divná věc. Vyrazila jsem pěkně v devět na autobus, abych krásně stíhala doučování z matematiky, které mělo začínat v 9.30. Na zastávku jsem dorazila tak akorát, připravila si peníze a sedla na bus. Jedu, jedu, hlavu v oblacích, když najednou koukám z okna a vidím - nádraží! Sakra! Vždyť to je úplně na druhé straně města. S ledabylým výrazem a splašenýma myšlenkama v hlavě jsem vystoupila na první možné zastávce a pustila se na cestu přes celé město. Jasně, poslala jsem zprávu, že dorazím o něco později -  z čehož se nakonec vyklubalo jen 10 minut, ale stejně. Co mě mohlo natolik rozptýlit, že jsem nastoupila do špatného autobusu? Odpověď nemusím hledat daleko, přestože je těžce uvěřitelná. Zrovna dneska jsem se totiž rozhodla pro akčnější testování posledního dárečku od Růžového slona. Ty kuličky se snad stanou mojí první oblíbenou růžovou věcí. ;)

A ještě to není všechno. Odpoledne a večer jsem strávila výrobou oněch slibovaných rámečků na fotky. A fakt se povedly! Prozatím jich mám 5 a plánuju ještě tři další. Mám na to už nakoupené potřebné propriety. A postup? Úplně easy - ze staré krabice jsem si vystříhala pečlivě naměřené rámečky i s podkladovou zadní deskou a obalila je do pěkných papírů. Záležitost cca jednoho dne, kdybych nebyla zaneprázdněná a líná to dodělat najednou :D

Rajče!

Konečně dozrálo první rajčátko na mojí balkónové zahrádce! Už týdny jsem kolem něj opatrně chodila a jen se na něj z povzdálí usmívala. Jaká to radost :D Obzvlášť po těch nešťastných molicích, které stále sužují moje milované bylinky. Mýdlová voda proti nim sice pomáhá, ale s mojí zapomnětlivostí to není ideální prostředek. Navíc majoránka a meduňka nějak umírají - žloutnou jim listy, schnou a vůbec vypadají značně přešle. Naopak mátám, rozmarýnu i tymiánu se daří perfektně.

Ale ta radost z rajčátka... S mamkou jsme si ho daly pěkně půl na půl.

Sice malé, ale krásné.

Ňamy :)

Rámečky

Dneska jsem si konečně vytiskla pár foteček. Víte, že na to moc nejsem - na fotkách většinou vypadám jak překvapený vorvaň a navíc to krade duši. Právě proto si těch několika vystavených opravdu vážím. Jsem na nich s lidma, kteří pro mě něco znamenají/li; jsou to fotky, které zachycují okamžiky, které si chci pamatovat. Proto mi je líto, že je mám jenom tak poházené a sedá na ně prach. Už delší dobu se zabývám myšlenkou na nějaké pěkné rámečky, ale dosud jsem se do toho neponořila úplně - až do dneška!

Trochu jsem googlila a vytvořila několik variant:

1. Nakoupit obyčejné dřevěné rámečky, ozdobit, slepit k sobě, pověsit.
2. Vyrobit něco takového

3. Vyrobit origoš rámečky podle tohohle návodu.

Nejvíc se mi asi líbí návrh třetí. Je nejlevnější a můžu se na něm nejvíc vyřádit. Navíc mám už v hlavě pár nápadů. Tak snad se mi povede skočit někdy během týdne do města a okouknout všechny důležité propriety.

EDIT 13.8.: Hotové výrobky můžete vidět TU.

Když už jsem u těch fotek. Zmiňovala jsem se už o mé užaslosti polaroidy? Prostě jsem na ně narazila a zamilovala se. Ty fotky mají atmosféru, mají duši. Snad někdy v budoucnu, až budu mít dost peněz.

PS: Dneska jsem narazila na zajímavou věcičku. Jde o kolování knížek. Prostě si vezmete knížku, která se vám fláká na poličce, hodíte do ní kód a pak ji někde zapomenete. A pak už můžete sledovat její pouť světem.

Prázdniny

Mamka měla 2 týdny dovču. První týden jsme strávily na Karlově, spolu s celou familií. Letos asi už naposled. Jezdíme tam pravidelně od roku 2002 - v zimě a v létě a teď to má skončit. Majitel chaty se tam chce nastěhovat natrvalo, takže my asi ostrouháme. Prý se bude hledat nová chata, ale už to nebude nikdy ono. Bude se nám stýskat po nesmyslně velké plazmě, divočákovi i skákárně.

Druhý týden se k nám pak nakvartýrovala sestřenka s bratránkem. Najednou jsme měly malý byt :) To víte, dvě malé děti navíc jdou poznat. Já sice během týdne lítala všude možně po doučování (nemyslete si. jsem to JÁ, kdo doučuju. Platí mi za to, že se musí učit), ale i tak jsem si s děckama užila svoje. A asi si pořídím žluté plemeno :D 

Obrázek na památku :)