Pokud někdo zametá ulice, aby si vydělal na živobytí, měl by je zametat tak, jako Michelangelo maloval, jako Beethoven skládal, jako Shakespeare psal. - Martin Luther King mladší
Pod nohama máme nebesa a nad hlavou také. - Henry David Thoreau
Až nastane den soudu, nebudou se nás ptát, co jsme přečetli, ale co jsme udělali. - Thomas Akempis
Poznali jsme nepřítele - je v nás. - Pogo
Žák, po kterém se nikdy nežádá nic, co by neuměl, nikdy neudělá všechno, co umí. - John Stuart Mill
Uprostřed zimy objevil jsem v sobě nezlomné léto. - Albert Camus
Svatí jsou hříšníci, kteří se nepřestávají snažit. - Robert Louis Stevenson
Plakal jsem, že nemám boty, dokud jsem nepotkal člověka, který neměl nohy. - Perské přísloví
Bůh by housle stradivárky nesvedl bez Stradivaryho. - Anonym
Tady neexistují žádná pravidla! Jen se snažíme něčeho dosáhnout. - Thomas Alva Edison
Každý složitý problém má jednoduché řešení, které nefunguje. - H.L. Mencken
Pan, potrestej mě. Ale teď ještě ne. - Sv. Augustin
Musíš dělat to, o čem si myslíš, že to nedokážeš. - Eleanor Rooseveltová
Když v boji a stejně tak v životě začneme moc přemýšlet, jsme mrtví. - Michael Bookbinder
Poznámka o krysích závodech: i když v nich zvítězíš, pořád jsi krysa. - Lily Tomlinová
Nejsem v pořádku. Vy taky nejste v pořádku. A to v pořádku je. - Virginia Satirová
Velká dělící čára mezi úspěchem a selháním se dá vyjádřit třemi slovy: Neměl jsem čas. - Anonym
Teprve když dokážeme milovat pekli, nalezneme nebe. - Anonym
Pokud tu pro sebe nejsem já, kdo by tu pro mě byl? A pokud tu jsem jenom pro sebe, co jsem? A pokud ne teď, tak kdy? - Hillel
Jistý mladík strávil pět svízelných roků tím, že hledal pravdu. Jednoho dne kráčel na vrchol kopce, jednoho z těch, co se tyčí na úpatí vysokého pohoří, a spatřil, jak seshora sestupuje jakýsi stařec. Starý muž scházel dolů po stezce a na zádech nesl těžký ranec. Mladík vycítil, že tenhle stařec byl na vrcholku hory. Konečně našel jednoho z mudrců - toho, kdo mu zodpoví otázku, která jeho srdce soužila nejvíc.
"Prosím tě, pane, "zeptal se starce, "pověz mi:jaký smysl má osvícení?"
Stařec se usmál a zastavil se. Potom s pohledem upřeným na mladíka pomaloučku shodil ze zad své těžké břemeno, položil ranec na zem a stoupl si hezky zpříma.
"Aha, chápu," odvětil mladý muž. "Ale, pane, co přijde po osvícení?"
Stařec se zhluboka nadechl, přehodil si ranec zase přes rameno a pokračoval v cestě.
Svata Terezie z Ávily byla žena plná života, proslulá svým hbitým jazykem, čtveráckým duchem a vtipem, který měla vždy pohotově.Za jedné bouřlivé noci kdesi ve Španělsku seděla na starém voze a třímala opratě dvou obstarožních volků, kteří ji hrkotavě popováželi po blátivé cestě.
Zablýsklo se a uhodil hrom.Poděšení volci se v panice rozběhli vpřed a kolo vozu se při tom zachytilo v hlubokém výmolu; náraz Terezii vyhodil z kozlíku na zem. Přistála přímo obličejem v bahně.
Terezii bylo jasné, že by měla za všechno poděkovat Bohu, ale ta slova díků jí nějak nešla přes rty. A zrovna v tom okamžiku uslyšela, jak jí hlas milovaného Ježíše říká: "Terezie, nenech se zdrtit, budiž ti to posilou - něco podobného si šetřím pouze pro své nejvěrnější přátele!"
Terezie s tváří a šaty obalenými blátem chviličku uvažovala, potom zvedla oči k nebi a odpověděla: "Možná právě proto jich máš tak málo!"
Šéf mě požádal, abych ze čtvrtého podlaží dopravil na zem nějaké speciální cihly, a tak jsem si připravil trám, přehodil přes něj kladku, zavěsil kbelík a vytáhl ho nahoru. Když jsem do kbelíku naložil cihly, vrátil jsem se do přízemí a uvolnil provaz, abych kbelík stáhl dolů.
Bohužel jsem ale neodhadl, jak jsou cihly těžké. Když kbelík začal sjíždět dolů, jeho váha mě utrhla od země tak rychle, že jsem nestihl provaz pustit. Na půl cestě nahoru jsem se srazil s kbelíkem a schytal jsem pořádnou pecku do ramene.
Táhlo mě to dál nahoru, kde jsem se hlavou praštil o trám a přiskřípl si prsty do kladky.
Kbelík dosedl na zem tak zprudka, že se cihly vyklopily ven. Teď jsem byl těžší než prázdný kbelík, a tak jsem začal padat zase dolů, a to velmi rychle.
Na půl cestě k zemi jsem se střetl s kbelíkem, který vyjížděl nahoru, a dostal jsem pěkných pár ran do obou holení. Dopadl jsem na cihly a vážně jsem se pořezal o jejich ostré hrany.
V této fázi jsem nejspíš ztratil duchapřítomnost, jinak bych byl provaz pustil. Ale takto jsem ho stále ještě držel, takže když vzápětí sjel dolů prázdný kbelík, znovu mě silně uhodil do hlavy. A tak se stalo, že jsem se zanedlouho ocitl v nemocnici.
Život v pěti krátkých kapitolách
Kapitola první: Jdu ulicí. V chodníku je hluboká díra. Padám do ní. Jsem ztracený. Jsem bezmocný. To přece není moje chyba! Než se z té díry vyhrabu, potrvá to celou věčnost.
Kapitola druhá: Jdu stejnou ulicí. V chodníku je hluboká díra. Dělám, že ji nevidím. Znovu do ní padám. Nechce se mi věřit, že jsem zase tady, na stejném místě. Ale moje chyba to není. Pořád ještě se odsud hrabu dost dlouho.
Kapitola třetí: Jdu stejnou ulicí. V chodníku je hluboká díra. Vidím, že tam je. Tase do ní padám...už je to zvyk...ale oči mám při tom otevřené...Vím, kde jsem. Je to moje chyba. Jsem venku natošup.
Kapitola čtvrtá: Jdu stejnou ulicí. V chodníku je hluboká díra. Obejdu ji.
Kapitola pátá: Jdu jinou ulicí.
Jeden boháč, velký milovník koček, požádal proslulého zenového malíře, aby mu udělal inkoustovou kresbu kočky. Mistr souhlasil a požádal muže, ať k němu přijde jindy - za tři měsíce.Když se dotyčný vrátil, mistr ho opět odbyl, a to se opakovalo znovu a znovu, dokud neuplynul rok. Mistr nakonec na mužovo naléhání vytáhl štětec a s elegancí a lehkostí načrtl jediným plynulým pohybem obrázek kočky a byla to ta nejúchvatnější kresba, jakou ten boháč v životě viděl.Užasl, a vzápětí se rozzlobil: "Tu kresbu jste měl hotovou za třicet vteřin! Proč jste mě donutil čekat celý rok?!" Mistr beze slova otevřel skříňku, ze které vypadly tisíce kreseb - na všech byly kočky.
Jakýsi muž vesloval ve člunu proti proudu, mířil domů; vtom ucítil, jak do jeho člunu narazila jiná loď plující po proudu. Protože měl přednost, rozčertil se. Otočil se a zahulákal na toho druhého lodníka: "Hej, koukej, kam jedeš! Dávej lepší pozor!"
Druhý muž se omluvil a bez dalších komplikací proplul kolem. Ale po hodině usilovné plavby proti proudu náš muž ucítil, že se s ním srazil další člun. Zuřivě se k němu obrátil, aby na toho lehkomyslníka u vesel zakřičel. Jeho vztek se však rozplynul, když zjistil, že člun je prázdný - nejspíš se uvolnil z ukotvení. Muž druhou loďku v klidu odstrčil a pokračoval v cestě.
Už nikdy se nenechal vyvést z míry, poněvadž od těch dob s každým zacházel jako s prázdným člunem.
Jakýsi muž našel orlí vejce a podložil ho do kukaně slepici. Orlík se vylíhl spolu s hejnem kuřat a vyrůstal mezi nimi.
Věřil, že i on sám je domácí slepička, a tak čile kdákal a pokvokával. natřásal si křídla a občas kousek popoletěl - tak, jak to dělá každé pořádné kuře. Hrabal se v hlíně a hledal žížaly a brouky.
Léta plynul a orel zestárl. Jednoho dne si všiml, jak v oblacích plachtí s majestátným půvabem nádherný pták. Starý orel se s posvátnou bází zahleděl vzhůru.
"Kdo to je?" zeptal se jednoho kuřete z hejna.
"To je orel, král všeho ptactva,"odpovědělo.
"Nebylo by úžasné, kdybychom se dokázali takhle jako on vznášet pod nebesy?"
"Ať tě ani nenapadne na něco takového vůbec pomyslet!" odseklo kuře. "Ty a já jsme přece kuřata!"
A tak už na to orel nikdy ani nepomyslel. Žil a zemřel v přesvědčení, že je domácí kuře.
