Před dvěma týdny jsem v křoví u nás na sídlišti potkala kotě. Malá černobílá kočička seděla na zemi a hlasitě se dožadovala něčí pozornosti. V ten okamžik jsem ji sotva zaregistrovala, jelikož jsem už tak šla pozdě. Jenže když jsem se pak stejnou cestou vracela domů, byla tam zase. Tentokrát se producírovala po lavičce. Kočičí mňaukání musí fakt být na nějaké zvláštní frekvenci, protože mě hned pojal podivný pocit lítosti a sounáležitosti s tím tvorečkem.
Jenomže pak přišly prázdniny a já jsem odjela pryč. Po návratu jsem na onom místě Solu vyhlížela (Pojmenovala jsem ji Sola, protože to španělsky znamená sama a navíc se to rýmuje s pozdravem hola), ale marně. Už jsem začala propadat pocitu viny, že chudák Sola umřela během toho týdne hlady, když tu jsem ji další den potkala znova! Zase to hlasité mňaučení a prosebný pohled. Fakt nešlo odolat.
Takže když jsem tamtudy šla ten den podruhé, nesla jsem s sebou ohřáté mléko v termosce a kousek rohlíku ve spešl krabičce (rozumějte jediné krabičce, kterou jsem doma našla). Vyhlídla jsem Sole pěkné místečko a nachystala jí večeři. Vrhla se na ni jak divá, asi měla vážně hlad. Chvíli jsem ji zálibně sledovala a pak už zase spěchala na trénink.
Po cestě zpátky se ale stalo něco velmi nepříjemného. V místech, kde přebývala Sola jsem potkala chlápka, který hrozně nahlas a hrozně sprostě nadával svému psovi, který po oněch místech pobíhal. Byla už tma, ale zdálo se mi, jako bych zahlédla něco bílého v psí tlamě. Jenom doufám, že to nebylo kočičí tělíčko.
Žádné komentáře:
Okomentovat