Máte občas pocit, že se všechno sere? Že ať uděláte cokoli, bude to špatně, že ať řeknete cokoli, budete za to pranýřováni? Není snad nic lepšího než slyšet pohrdavé odfrknutí a vidět "ty jsi ale blbec" úšklebky na každou větu, kterou vypustíte z úst. To se pak jeví jako nejlepší varianta mlčet a tvářit se neutrálně. Ale to by bylo moc jednoduché. Jakmile zaujmete pasivně vyčkávací postoj, dostane se vám leda tak dalšího vynadání, protože nic neříkáte, blbě se tváříte a vůbec jste ten nejpitomější člověk na světě.
Tak mě napadá, kdo vůbec ví, jak se ve všech situacích života chovat? Co je vhodné a co ne? Jak to můžu vědět? Vždyť se v té situaci ocitám poprvé. A nikdo mi žádný manuál při narození nedal. A kdo rozhoduje o tom, co je správné? Když se zdá reakce adekvátní jednomu účastníkovi diskuse, nemusí to samé platit pro účastníka druhého. Jeden pak jen zůstává zmateně sledovat nasraná a uražená záda toho druhého, který nezná lepší způsob řešení, než jednoduše odejít.
Ano, cítím se jaksi zrazeně, podvedeně, nepochopeně a velmi zmateně. Nechápu, co jsem udělala špatně, že jsem si vysloužila tolik ošklivých pohledů, mlčení, odfrkávání a urážek. Můj život je přece jedno velké lenošení. Nemám žádné problémy a starosti. Jsem ten nejlínější spratek na světě a nedělám nic jiného, než se válím v posteli a jsem hloupá.
Nejlepší na tom je, že to nemám ani komu říct. Nemám komu se svěřit, tak to musím nadatlovat sem. Din din dong.
