Musím odtud vypadnout a to hned. Ale nesmí to být moc rychle, aby to zase nevypadalo podezřele. Když se tady rozbrečím, nepomůže to ani jednomu z nás a jednodušší to taky nebude. Takže posbírat věci, omotat šálu, nahodit kabát a zavázat boty. Musí tam tak stát? Musí jeho bosé nohy vyvolávat tolik vzpomínek a pocitů? Raději skloním hlavu ještě níž a párkrát rychle zamrkám, abych rozehnala slzy, které se mi tlačí do očí.
Poslední objetí, poslední polibek a konečně mrazivý vzduch. Rychlá chůze mi na pár minut rozptýlí myšlenky, ale jakmile se zastavím před křižovatkou zase se mi chce brečet. Ještě že proti mě fouká chladný vítr, který mi většinu slz vysuší dříve, než stihnou stéci na tvář. Proč mi je takhle smutno? Nejedu na konec světa ani na měsíční pobyt v bezsignálové zóně. Jsou to jenom tři dny. Zvládnu to. Oba to zvládneme. Můžu se utěšovat jak chci, ale když přijede vlak, koupím si lístek a sesypu se na sedadlo, už se to ovládnout nedá.
Starší paní sedící naproti si mě soucitně změří pohledem a odvrátí zrak. I já otočím hlavu k oknu a nechávám si zamlžit výhled na pochmurná pole slzama. Musí tady být tolik lidí? Jsou mi ukradení, ale civět by nemuseli. Ať se starají o sebe. Moc mi chybíš a chtěl bych být s tebou, ale oba víme, že to nejde. Super, přesně takové SMSky potřebuju. Ani pořádně nevidím, co odepisuju a jenom se modlím, abych už mohla vystoupit.
Cesta netrvá dlouho, ale mně to připadá jako věčnost, než můžu vypadnout z přetopeného vagónu a nadechnout se ledového smogu. Vrážím do několika lidí ve snaze protlačit se z davů na nádraží a ani se neomluvím. V tu chvíli mi je to ale jedno. Všechno mi je jedno. Nezáleží na tom, že nemám úkol do matematiky ani že netuším, co napíšu do drogové eseje. Brečet už jsem přestala, přestože netuším, kdy mi slzy došly. Už se jenom táhnu domů. V půlce cesty se mi začíná hlava projasňovat a zjišťuju, že je mi zima. Zachumlám se ještě hlouběji do šály a ruce zastrčím do kapes. Hlavu skloněnou, koukám si pod nohy. Jediné, nad čím jsem schopná přemýšlet je, že moje boty potřebujou nutně umýt. Ještě pár kroků a budu doma.
Najednou do někoho vrážím. Vážně jsem ho neviděla. Zvedám hlavu a otvírám ústa k omluvě, když tu mě ten cizinec pevně sevře do náruče.
"Stýskalo se mi." Zavrní mi do ucha a lehce se o něj otře hebkými rty.
Přitulím se k němu a nechápavě na něj vykulím oči. Jenom výmluvně pokrčí rameny a políbí mě na čelo. "Přece tě nenechám odjet bez rozloučení."
