Odněkud zleva se ozývá tiché žbluňkání a napravo někdo tiše přechází. Nemám moc síly otáčet se a pátrat po příčinách jednotlivých zvuků. Navíc mám mnohem důležitější věci na práci - konkrétně držet ten malinkatý uzlíček a chránit ho před celým světem. 

Rozárka

Tak nádherná, tak malá, tak neuvěřitelná. Pořád to nějak nemůžu pochopit. Dívám se na ni už pár dlouhých minut a vydržela bych se na ni dívat dalších milion let. Tichounce dýchá, její malé ručičky jsou sevřené v pěst, celá zabalená jako sněhuláček. Pocit nekonečné lásky, který ve mě rostl se konečně mohl plně rozvinout. Jsem jím naplněna až po okraj a kdybych otevřela pusu, určitě by ze mě vycházely jenom duhové obláčky. Radši zlehka přitisknu rty na ten malý zázrak a vychutnávám si pár sekund tu boží vůni.

 

Je jenom moje. Nikdy ji nikomu nedám. Teda... někomu bych ji půjčit mohla. Zvednu pohled k němu a vidím, jak se na nás usmívá. Vypadá šťastně. Vím, že tohle je pro něj ten největší dar ze všech. Opatrně mu Rozárku podám do náruče. Chvíli se tváří vyjukaně, jakoby nevěděl, jak ji správně chytit, ale pak se mu uvelebí v náručí. A přesně ten nepopsatelný pocit, který se mi vlní v celém těle se nyní odráží v jeho obličeji. Je nádherný. Vždycky byl, ale teprve teď to ukázal i někomu jinému než mě. Usmívá se na ni a oči mu září. Nejradši by ji celou snědl. Vím to, protože to cítím stejně, přisedne si vedle mě a jednou rukou mě obejme. Jsem unavená, ale nemůžu zavřít oči, protože bych mohla přijít o tenhle okamžik. O ten nejkrásnější okamžik ze všech...