Na dnešní tělák jsem se fakt těšila. Potřebovala jsem vypnou, rozdýchat se, protáhnout se. Možná proto jsem byla v tělocvičně tak brzo. Šatna byla ještě zamčená a nechtělo se mi tam samotné, tak jsem si sedla v "předsíni" a čekala, až dorazí i další.
Ještě jsem ani důlek nevyseděla, když dorazila první další cvičenkyně. A pár minutek po ní další. A pátá. A osmá. Tak nás tam sedělo devět na dvou kolmých lavičkách a jenom já jsem si je stihla všechny prohlídnout. Nebylo to tím, že bych byla nějak extrémně zvědavá na jejich hadříky, kabelečky, botičky nebo Merlinvíco ještě. Jediným důvodem byl můj mobil. Na rozdíl od těch jejich nemá web ani super hry (teda pár jich má, ale všechny jsem už dohrála do konce). Přestože měla každá z nich jinou barvu vlasů, jiný kabát i huňatý šátek kolem krku, byly jak přes kopírák. Dva kroky dovnitř. Nenápadně nakouknout k šatnám, jestli je otevřeno. Aha, není. Mrknout na lavičky, kde je místo. Hlavně nenápadně! Nesmím vypadat, že tu jsem poprvé. Pomalu přejít ke zdi. Shodit tu úžasně drahou kabelku na lavičku. Poodhrnout si šál, upravit si vlasy, kecnout na zadek, vytáhnout mobil a tvářit se strašně důležitě a zaneprázdněně při hraní *** (zde si domyslete svou oblíbenou hru).
Sedělo nás tam devět. Osm hlav bylo skloněných k dvířkům do jiných (určitě lepších) světů a já jsem zírala na nasvícený a barevný automat na pití a uvažovala, jak v nás dokáže dobře situovaná reklama vyvolat pocit neuhasitelné žízně.
Přes veškerou mou snahu jsem se nakonec přece jen napila. A abych se s vámi podělila alespoň o jeden drb. Ta blonďatá manekýna, která se v šatně odstrojovala asi půl hodiny po sobě zanechala jen úhlednou hromádku zmuchlaného textilu v nádherných pastelových barvách.
Tělocviku zdar!
