Odněkud zleva se ozývá tiché žbluňkání a napravo někdo tiše přechází. Nemám moc síly otáčet se a pátrat po příčinách jednotlivých zvuků. Navíc mám mnohem důležitější věci na práci - konkrétně držet ten malinkatý uzlíček a chránit ho před celým světem. 

Rozárka

Tak nádherná, tak malá, tak neuvěřitelná. Pořád to nějak nemůžu pochopit. Dívám se na ni už pár dlouhých minut a vydržela bych se na ni dívat dalších milion let. Tichounce dýchá, její malé ručičky jsou sevřené v pěst, celá zabalená jako sněhuláček. Pocit nekonečné lásky, který ve mě rostl se konečně mohl plně rozvinout. Jsem jím naplněna až po okraj a kdybych otevřela pusu, určitě by ze mě vycházely jenom duhové obláčky. Radši zlehka přitisknu rty na ten malý zázrak a vychutnávám si pár sekund tu boží vůni.

 

Je jenom moje. Nikdy ji nikomu nedám. Teda... někomu bych ji půjčit mohla. Zvednu pohled k němu a vidím, jak se na nás usmívá. Vypadá šťastně. Vím, že tohle je pro něj ten největší dar ze všech. Opatrně mu Rozárku podám do náruče. Chvíli se tváří vyjukaně, jakoby nevěděl, jak ji správně chytit, ale pak se mu uvelebí v náručí. A přesně ten nepopsatelný pocit, který se mi vlní v celém těle se nyní odráží v jeho obličeji. Je nádherný. Vždycky byl, ale teprve teď to ukázal i někomu jinému než mě. Usmívá se na ni a oči mu září. Nejradši by ji celou snědl. Vím to, protože to cítím stejně, přisedne si vedle mě a jednou rukou mě obejme. Jsem unavená, ale nemůžu zavřít oči, protože bych mohla přijít o tenhle okamžik. O ten nejkrásnější okamžik ze všech...

Třešňový sen

"Je léto a já všechno v pejči mám.."

Hudba na plné pecky otřásala celým autem. Venku bylo horko, sluníčko pražilo o sto péro a stáhnutá okýnka alá klimatizace se snažila ochladit naše zavřené mozky a zpocená těla. Vraceli jsme se z  chaty, kde jsme zajeli posekat trávník a vyvětrat peřiny. 

Přestože venku byl pařák, nálada uvnitř auta byla na bodu mrazu. Těsně před odjezdem jsem prohodila nějakou rádoby vtipnou poznámku, kterou si ale On vyložil po svém a teď mě trestal okatým ignorem. Věděla jsem, že nemá cenu do něj rýpat. Když se urazí, nemám na něj žádnou páku. Mluvení, vtipkování, flirtování, pusinkování, prosby, vyhrožování ani vydírání - nic z toho na něj nezabírá, takže nezbývá než čekat, až se uráčí zase komunikovat.

Sny od K

Před pár týdny jsem narazila na inzerát, ve kterém hledali schopné lidi na práci krupiéra. Ovšemže bych o tom nepsala, kdyby mě to neuchvátilo. Už jenom to slovo - krupiér. Jak líbezně to zní, když ho vyslovíte nahlas, jak sladce se převaluje na jazyku. A co teprve ta představa bondovského kasina, velkých peněz a nehynoucí slávy. Teda, to poslední by asi neklaplo, ale stejně.

Rozhodně jsem neváhala a poslala na uvedený e-mail svůj životopis i motivační dopis. O týden později mi pak přišla pozvánka na osobní informativní pohovor. V Olomouci. Což mám trochu z ruky, že. Těch pár hodin jsem se ale rozhodla svému snu obětovat. Před polednem jsem vyrazila z Opavy, s batohem i kufrem plným jídla, jelikož jsem to pak rovnou brala do Brna. Olomouc se zdál fajn. Hezké nádraží, divný hlas v tramvaji a všude ty pitomé kočičí hlavy. Půl hodinky jsem si četla u orloje a pak se vydala do jejich kanceláře.

Odevzdala jsem životopis, vyplnila krátký dotazník (v podstatě to stejné co v životopise) a už jenom čekala na osobní přijetí. Blonďatá paní byla milá a měla zkoumavý pohled. Vyptala se mě, jak jsem se o jejich kurzech dozvěděla, proč bych chtěla dělat krupiéra, co mě na tom láká, jestli nejsem barvoslepá a jestli mám v pořádku ruce a prsty. Po zpovídací části přišla část ukázková. Jeden z jejich lektorů si mě a ještě jednu uchazečku vzal do vedlejší místnosti, která slouží pro výcvik nových adeptů a ukázal nám, jak se hraje ruleta a blackjack. Zamilovala jsem se do žetonů, karet i hracích stolů. Fascinovala mě práce jeho prstů. Jak obratně čipoval žetony, odkrýval karty i jak se opíral o stůl. Musím podotknout, že všechny simulované hry jsem prohrála, takže opravdu bych raději stála na místě krupiéra než hráče. Pak pokračoval pohovor s blonďatou paní. Jak mě doteď všechno nadchlo, nadešel čas zchlazení. Dozvěděla jsem se, že kurz trvá 7 týdnů, každý den, celý den a samozřejmě jen v Olomouci a Praze. Což by znamenalo přestěhovat se na měsíc a půl na ubytovnu nebo koleje. I to by se dalo zvládnout, nicméně cena kurzu (35 000) mě donutila se pousmát. Kde asi tak studentík vezme tolik peněz? Její květnaté řeči o tom, že je to v podstatě půlka měsíčního výdělku v Anglii nebo že v ostatních evropských státech to stojí v přepočtu kolem sta tisíc už první nedokonalý dojem nenapravily.

Kariéru krupiéra prozatím tedy odsouvám na spodní příčky seznamu snů a až budu mít volných čtyřicet tisíc, tak se k ní vrátím.

Druhou věcí začínající na písmeno K, která mi už delší dobu leží v hlavě jsou květiny. Každý den procházím kolem rozkvetlých stromů i záhonů a pohledem obdivuju ty barevné a voňavé zázraky přírody. Pokaždé si představuju, jak dostávám kytičku tulipánů, narcisů, sedmikrásek nebo těch pěkných žlutých kopretin. Merlinužel nějak nemám, od koho je dostat. Ani vyslovené konkrétní přání mi je nepřineslo, tak mi asi nezbyde nic jiného, než si je koupit nebo netrhat sama. 

PS:

Nové bylinky pro rok 2015 úspěšně nakoupeny na opavském Dni Země. Máta mojito, máta čokoládová, tymián a pažitka. Zelené zdar!

Sobecký sebevrah

Jízda vlakem do Brna bývá plna emocí pokaždé. Většinou se jedná o stesk, smutek, znechucení. Občas se ale zadaří a celá cesta je okořeněna vztekem, zoufalstvím, nesnášenlivostí, asociálností a nepochopením.

Když to všechno smícháte dohromady, napěchujete do mini kupéčka spolu s dalšími 7 lidmi a jejich zavazadly, získáte lehké povědomí o mém včerejším cestování. Až do Kojetína všechno šlapalo. S kamarádkou se nám povedlo ukořistit dvě místa, takže jsme si libovaly v cestě v sedě v přeplněném vlaku. Byl začátek semestru a do Brna se vracel snad každý student. Nejinak jsme na tom byly my dvě. V již zmíněném Kojetíně jsme ale začali nabírat zpoždění. Stáli jsme snad 20 minut ve stanici, když se uráčila přijít průvodčí a ohlásit nám, že kvůli jisté mimořádnosti asi budeme mít zpoždění. Po dalších 25 minutách k nám dorazila informace, že se budeme vracet na Olomouc a pak pojedeme objízdnou trasou - předpokládané zpoždění 70 minut. Uběhlo dalších deset minut a plán se opět změnil. Tentokrát nás chtěli autobusy chtěli dopravit do Nezamyslic. Jenomže dva autobusy na narvaných osm vagónů je trochu málo.

Dalo by se říct, že i v této nepříjemné situaci při nás stálo štěstí. Byly jsme v prvních vagónech, které evakuovali do autobusů, takže jsme se do nově přistaveného vlaku v Nezamyslicích dostali mezi prvními. Sedačky jsme sice zabraly, ale představa čekání na svoz celého vlaku č.1 nám tuto malou radost značně kazila.

Aby toho nebylo málo, zastavil vedle nás rychlík směr Brno, takže jsme se opět přesouvali, jelikož rychlík pojede  určitě dříve než předchozí vlak č.2. Má zápěstí a předloktí trpěla z neustálého zvedání, chytání a tahání přetěžkého kufru (ano, táhla jsem v něm zásoby jídla jak na měsíc), můj zadek byl utlačován v přeplněném kupé, má hlava třeštila z nevyspání a starosti o noční spoj na koleje. 

Do cílové stanice Brno jsme dorazili asi kolem jedenácté, tudíž po nějakých pěti hodinách jízdy/přesedání/čekání. Tak tak jsem stihla poslední bus a doplazila se na kolej, jen abych zjistila, že mi nefunguje internet. Ale to už je jiný příběh.

PS: Zamyšlení o sebevraždě

Smutní bývají lidé často. Deprese taky nejsou neobvyklým jevem. A troufnu si tvrdit, že každému z nás alespoň jednou prolétla hlavou myšlenka, jaké by to bylo, zabít se. Nicméně nedokážu si představit, proč to někdo doopravdy udělá. Zajímal by mě život těhle lidí. Jsem zvědavá, jestli je to vážně tak nesnesitelné, jestli jsou vážně tak slabí nebo jen hloupí. Každopádně jsou šíleně sobečtí. A nemyslím tím jenom důsledky pro rodinu a přátele. Co třeba nevinný cestující, který místo pohodlné cesty musí řešit problémy s nočním cestováním po velkoměstě? On přece za nic nemůže. Když se někdo chce zabít, ať si to udělá v klidu doma nebo někde, kde nezpůsobí jenom více dalších nepříjemností. On sice svému trápení unikne, ale podle mě jej jenom rozdělí a přesune na další lidi. A to je přece tolik nefér! 

Odčůráno

Děti! Všude děti! Bolavé nohy, úzké kalhoty, promočené boty, zamuchlané vlasy a "Já mám čůrání."

Nějak takhle by se dalo stručně shrnout mé studijní volno. Skoro tři týdny jsem strávila v Jeseníkách učením prďolů lyžovat. Sama jsem si kopec nesjela ani jednou, s dítětem asi dvakrát, jinak jsem celou dobu tvrdla ve školce. Nijak extra mi to nevadilo, nicméně se začaly ozývat mé "úrazy z mládí". Trápí mě kolena a kyčle, suchá kůže, popraskané rty, bolavá záda a vystřelující bolest okolo vřetenních kostí. Stěžuju si jenom trochu :D

V podstatě to asi bylo fajn, přestože všichni "moji lidé" odjeli a nechali mě tam ve skupině hulících jogínů s vysokou mírou nenávisti k mikrovlnce.

Chtěla jsem si taky pořídit nové boty, bundu, termo kalhoty a podobné nezbytnosti, nicméně výdělek, přestože byl štědrý, není zase tak vysoký. Raději peníze strčím pod polštář a utratím za nějakou podivně erotickou hru :D

Druhé vánoce, tentokrát španělské

Krutý a uširvoucí zvuk dnes ráno přerušil můj krásný sen. Nechápavě jsem zašmátrala po budíku, ve snaze zbavit se toho úděsného hluku, ale ani hluboké zamáčknutí čudlíku ho nezastavilo. Až po několika vteřinách mi došlo, že ohavné zvonění nevychází z budíku, ale že se jedná o zvonek u dveří. Vypotácela jsem se z postele, málem se přerazila od pásek od županu a pak konečně zvedla uřvané sluchátko. 

Pošťák. Jaké překvapení. Slíbila jsem mu, že seběhnu dolů a v mírně panickém záchvatu jsem začala shánět oblečení. Tričko, trenky, župan, klíče a už jsem byla dole. Sympatický kluk už stál u dveří, jednou rukou mi podával balíček, druhou ke mně natahoval s elektronickým udělátkem, na které jsem se měla podepsat. Přestože jsem se snažila, zůstalo na obrazovce jen pár nevzhledných čar, k podpisu to mělo opravdu daleko. 

"Já jsem říkal, že přijdu ráno," houkl za mnou ještě ten fracek. Jakoby bylo něco špatného na tom, že jsem v županu, rozcuchaná jako divoženka, oči ještě zalepené. U Merlina! Vždyť ještě nebylo ani osm hodin!

Schody jsem pro jistotu vzala po dvou, aby se mi ten balíček náhodou nevypařil. Adresa a průvodní pokyny prozrazovaly, že přicestoval až ze Španělska. Nic jsem neobjednávala ani neočekávala. Zvědavostí jsem málem praskla. Jen co jsem zabouchla dveře, snažila jsem se do něj dostat, ale marně. Plastový obal byl příliš pevný a nepovolil ani pod zuby. Rezignovala jsem tedy na násilné vniknutí, dala si vařit kakao a vytáhla nůž. Jemnými tahy, šetrným zacházením a s až chirurgickou přesností se mi povedlo odpreparovat cancourek, jen abych zjistila, že je pod ním další vrstva té neuvěřitelné odolné balící věci. Druhý pokus už byl úspěšnější. Z balíku vypadla krabice. Ale ne jen tak ledajaká! Krásně olepená a vybarvená a zase důkladně zalepená.

S lepící páskou mám ale od Vánoc bohaté zkušenosti, takže i tuto překážku jsem zdolala poměrně rychle.

Poklad!! Vysypala se na mě spousta zlata a papíru a barev a dobrot a vůbec...

Jamón, turrones, podtácky, pohledy, fotky, přáníčka. To všechno mi poslali ze Španělska k Vánocům. Nádherné překvapení. Jen co dopíšu tohle, musím jim poslat děkovný dopis a mluvit s nimi na Skypu. Teda až potom, co si dospím, ten přerušený sen.

Učení, pohledy, učení...

Vánoce i Silvestra jsem přežila ve zdraví. Dokonce jsem si oboje i neuvěřitelně užila, přestože spolubydlící z toho nadšená nebyla. Ale tělo prostě nerozpůlíte. Moc jsem se neopila, maximálně tak přežrala všech těch dobrot. Samé cukroví, saláty, jednohubky, fondue... zkrátka ráj.

S novým rokem ale do mého života vstoupilo i zkouškové období. Prní zkoušku mám 7. ledna a to hned z Lingebry. Co si budeme povídat, mám z ní strach, ale poctivě se snažím učit. Jsou to hrozné nesmysly a vůbec to do hlavy neleze. Tak snad to nějak půjde.

Navíc v období vánočních svátků dorazily další dva pohledy, které mi udělaly vážně radost. A to nemluvím o skoro desítce těch vánočních. Miluju pohledy! :D

Pozdrav od Sedlčan

Překvapení z Běloruska