Třešňový sen

"Je léto a já všechno v pejči mám.."

Hudba na plné pecky otřásala celým autem. Venku bylo horko, sluníčko pražilo o sto péro a stáhnutá okýnka alá klimatizace se snažila ochladit naše zavřené mozky a zpocená těla. Vraceli jsme se z  chaty, kde jsme zajeli posekat trávník a vyvětrat peřiny. 

Přestože venku byl pařák, nálada uvnitř auta byla na bodu mrazu. Těsně před odjezdem jsem prohodila nějakou rádoby vtipnou poznámku, kterou si ale On vyložil po svém a teď mě trestal okatým ignorem. Věděla jsem, že nemá cenu do něj rýpat. Když se urazí, nemám na něj žádnou páku. Mluvení, vtipkování, flirtování, pusinkování, prosby, vyhrožování ani vydírání - nic z toho na něj nezabírá, takže nezbývá než čekat, až se uráčí zase komunikovat.

Právě teď přecvaknul rádio na tuhle šílenou písničku, otočil volume doprava, zapnul basy a začal prozpěvovat. Hlava mi z třeštila, kosti nadskakovaly, ale snažila jsem se to rozdýchat a raději si užívat krásné cesty, která se odvíjela za hradbami malého plechového vězení. Kochala jsem se zlatými obilnými lány, paprsky slunce, které se odrážely od mladých listnáčů tvořících romantickou alej, politovala jsem přejetého ježka uprostřed silnice a podivila se nad vytrvalostí cyklisty, kterého jsme míjeli. No počkat. Cyklista se kolem nás mihl až příliš rychle. Nenápadně jsem mrkla na tachometr. 120! Merlinova noho, to si snad dělá srandu. Zrovna jsme vjížděli do lesa, který je prošpikovaný ostrýma zatáčkama a on ani neubral. Vyvalila jsem na něj oči a zatvářila se zoufale. Určitě mě periferně zahlédl, ale to ho očividně nijak neznepokojilo, jen začal vyřvávat hlasitěji. Zamáčkla jsem se do sedadla a jenom se modlila ať nepotkáme protijedoucí auto nebo motorku. Zatáčky řezal zeširoka a v takové rychlosti, že ony nepřezuté zimní pneumatiky sotva zůstaly na asfaltu. 

V hlavě se mi začaly rojit všechny ty šílené dopravní nehody, kvůli kterým jsem přestala sledovat zprávy. Stromy se míhaly kolem v beztvaré mase zeleně a ta už vůbec nevypadala romanticky. Naopak teď se tvářila až příliš výhružně. Tmavé kmeny mohutných smrků trpělivě pozorovaly malou červenou plechovku letící skrz jejich území. Před námi se trochu rozjasnilo, v dálce se blýsklo něco bílého a šup! vyjeli jsme z lesa ven. Obří kámen mi spadl ze srdce. Serpentiny už máme za sebou a k domu nám zbývá jenom slabá čtvrt hodinka. Až se zase udobříme, budu mu muset udělat kázání o vysoké rychlostí, dodržování pravidel a zraněních neslučitelných se životem.

Zdálo se, že tenhle adrenalin z něj vyhnal většinu špatných myšlenek. Ztlumil trochu rádio, povolil čelist a dokonce ubral na příjemných 90. Vjeli jsme do třešňové aleje. Stromy podél cesty byly obsypány zralými plody, které přímo žadonily o sesbírání. Rozhodla jsem se prolomit ledy. 

"Co myslíš, trhá někdo ty třeně nebo tady jenom tak shnijou?"

"Asi někdo jo. Nejspíš to někomu patří."

Páni, dočkala jsem se odpovědi. Tak snad už to nejhorší máme za sebou. Než dojedeme domů, budeme v pohodě a už si na dnešní malou krizi ani nevzpomeneme.

"No jo, ale komu? Jako státu? Protože já bych si sem třeba zajela a mohla by být buchta.."

"Buchta? Odkdy ty pečeš buchty?" Škádlivě po mně mrkl.

"Cože? No jako..," marně jsem hledala slova, kterými bych mu vhodně vysvětlila, že já umím přece všechno a v duchu se radovala, že se mnou zase mluví.

Bum prásk! - strašlivá rána mi zamotala před očima celý svět. Všechno se rozlilo v jednu šedo-zeleno-modrou šmouhu. Nevěděla jsem, kde je nahoře a kde dole. Všechno se točilo, svištělo, motalo se a tříštilo v jedné jediné sekundě.

A pak bylo ticho. Zlověstné ticho. Ticho, ve kterém je slyšet syčení páry, bušení srdce a lapání po dechu. Nic jsem neviděla. Netušila jsem, kde mám nohy, ani kde vlastně jsem. Po pár vteřinách mi došlo, že mám zavřené oči. Zkusila jsem je otevřít, ale nešlo to. Chtěla jsem zvednout ruku a zjistit, co mi v tom brání, ale ani to se mi nepovedlo. Měla jsem ji vůbec? Došlo mi, že necítím žádnou část svého těla. Jenom ve spáncích mi bušilo, jakoby do mě vrazil náklaďák. Musíš se uklidnit. Rozhýbat tělo a zjistit, co se stalo. 

Nádech, výdech. 

Nádech, výdech.

Pohnula jsem prsty na rukou. 

Na hrudi mě bolelo a nemohla jsem se pořádně nadechnou. 

Ležela jsem na břiše a v podivném úhlu vzhledem k tomu, co mi říkalo mé zmatené rovnovážné ústrojí. Levou ruku jsem měla pod něčím zaklíněnou, ale pravá mě tentokrát poslechla a povedlo se mi ji dostat k obličeji. Není divu, že jsem nemohla otevřít oči. Celý xicht jsem měla zapatlaný něčím lepkavým. Zkusila jsem to dostat pryč. Mžourala jsem do bílého světla a snažila se pochopit, co se děje. 

O pár minut později jsem vyhodnotila situaci následovně: ležím v autě, ovšem jeho sklon je dosti znepokojivý. Levou ruku mám zašprajcovanou pod nevím čím, nicméně zbytek těla vypadá relativně v pořádku. Podle bolesti na hrudi jsem soudila na zlomené žebro, ale dýchat jsem mohla a nohy mě taky poslouchaly. Bylo na čase udělat něco s informacemi o okolí. Začala jsem zuřivě mrkat, ve snaze dostat zpátky tvary, barvy a vůbec něco rozumného. Moc to nezabíralo, ale už jsem alespoň tušila, že když se zažížalím kousek doleva a hlavu nakloním na bok, dostanu se na silnici. Levá ruka snad půjde se mnou.

Chvíli jsem na toto dobrodružství sbírala odvahu a pak se začala vrtět. Au, au, au. Asi bude těch zranění o něco víc, než jsem myslela. Bolelo mě celé tělo, jako by mě přejel parní válec. Navíc kam jsem sáhla, všude byla ona lepkavá a hustá hmota.

Netuším, jak dlouhá doba uběhla. Chvílemi jsem omdlívala, chvílemi se soustředila na dýchání a v těch světlejších okamžicích se plazila. Nakonec jsem se opřela o něco chladivého a užívala si toto malé vítězství.

Když jsem znovu otevřela oči, svět byl o něco barevnější. Lépe řečeno červenější. Všude byla červená barva v různých odstínech. Od světle oranžové, přes sytě rudou až po tmavě ošklivou barvu krve. Krev? Krev! Panický záchvat projel celým mým tělem. Do mozku se mi dobývala důležitá myšlenka, kterou jsem dosud nezpracovala. Něco tady nepasovalo. Něco chybělo. Nedávalo to smysl. Všechno bylo špatně.

Třeba přímo přede mnou ležela žabka. Velká zeleno černá žabka, úplně stejná jako ta, co si ji D. koupil na dovolené. Jenom 1,99 €, no neber to. Navíc, když neměl pořádné boty a z těch jeho mu jenom naskákaly puchýře. Kde se tady taková žabka vzala? Leda že by...

Realita na mě začala dopadat jako těžká rudá opona. Jeli jsme v autě. Jeli jsme dva. Ale teď tady skuhrám sama. Strach a další panika mi zatemnily mozek. Jediné, co jsem chtěla, jediné, co jsem potřebovala, bylo najít tu blonďatou hlavu.

Zase jsem se začala žížalit zpátky. Věci už tentokrát nabíraly ostřejších tvarů. Rozsypané sklo a pecky se mi zařezávaly do dlaně. Levá ruka neskutečně bolela, plyšový medvídek ležel přímo přede mnou. Byl celý červený. Celý od rozmačkaných třešní...

Tam! Uprostřed vší té spouště bylo něco světlého. Trvalo snad věčnost, než jsem se dostala k druhé straně věci, která kdysi bývala autem. Chtěla jsem ho vytáhnout ven. Ven, abych ho mohla pořádně obejmout a zjistit, že mu nic není. Utěšit ho i sebe sladkými slůvky a polibky. Ale byl tam ten pitomý pás. Pás, který se nezasunuje a věčně plandá. Tentokrát byl utažený až příliš. Nohy a vůbec spodní část těla nebylo vidět. Pravačku jsem zase raději vidět nechtěla. Jediné, co mě zajímalo, byla blonďatá kštice uprostřed vší té červeně. Přitulila jsem se k ní, co to šlo a shrnula mu vlasy z očí. Nebyly měkoučké a heboučké. Byly zmuchlané a zapatlané tou ošklivou červenou. Ošklivé červené tady bylo nějak moc. Víc  než na mojí straně. Ošklivá červená přebíjela rozdrcené třešně. Opatrně jsem objala jeho hlavu. Bála jsem se nad tím moc přemýšlet. Hladila jsem ho po čele, broukala mu ukolébavku a přitom věděla, že ji už nikdy neuslyší.