Ležím v jeho posteli, s noťasem na klíně a utápím se v depresi. Jo, pouštím si filmy, ale není to ono. Nebaví mě jíst, nebaví mě spát, k ničemu nemám chuť. Asi jsem udělala jednu z nejpitomějších věcí v mojem životě. A že jich bylo požehnaně. Pitomě, naivně, dětinsky a nezkušeně jsem se zabouchla do instruktora! Chápete to? Já taky ne. Vlastně jsem to až dosud netušila. Byla to prostě zábava. Bylo nám fajn. Utahovala jsem si z něho kvůli jeho BLOND vlasům (kámen) a on po mě chtěl jídlo. Jenomže teď je pryč a nelíbí se mi to.
Vůůbec se mi to nelíbí. Vlastně odjíždí všichni. Všichni, které bych tady chtěla mít. Zní to sobecky? Jela jsem sem kvůli nim. Že bude sranda, užijeme si to, na chvíli vypadnu z domu a ještě si vydělám. A nic z toho. Mělo mě to trknout už včera. Nějak mi ale nedošlo, že ten nepříjemný pocit, který mě užírá je žárlivost. Ano, jsem majetnická. I když uznávám, že v tomhle případě nemám asi proč. Nevyznám se v něm a to mě úříšerně štve. Nedokážu v něm číst jako v ostatních. Proč? Lidé jsou tak předvídatelní, jejich pohnůtky jsou jasné a zřetelné. Ale když se ke mně někdo chová jako k cizí, aby mi pak poslal takovou smsku? Co to jako znamená? Měly mě varovat ty vlasy, ty oči, sakra....
Jsem v tom až po uši. Teď to vím, teď, když je pozdě. Nechci na to myslet. Nechci poslouchat pořád dokola tu písničku, která mi ho tak připomíná, i když s ním nemá nic společného. Chci mít zpátky svoji dobrou náladu. Své šílené nápady, svůj nadhled! Vrať mi ho! Vrať mi ho a vrať se i ty! Vrať se, obejmi mě, tak jak to dělá H. a usměj se tím tvojím bláznivým úsměvem. Merlinova noho.
Není kam zalézt. Všude jsou lidi. Nemluvím o tom, jak si mě nikdo nevšímá, jak všem jedno, že mi je mizerně. Nemají ke mně žádnou povinnost. Stejně ale neměl usnout. Nechal mě dívat se samotnou a ještě si chrápal. Bála jsem se. Ale hezky jsem se bála. Byla jsem v bezpečí, s polštářem v náručí, jen na dosah ruky od něj. Lidi, které mám ráda byli ve stejné místnosti a ti, které ne, byli fuč. Idylka jak hrom. Možná jsem toho chtěla moc. Zase jsem si přestala dávat pozor a nechala někoho dostat se blíž. Jako bych neměla dost vzpomínek a zkušeností. Chlapi budou moje smrt. Protože jednou to nezvládnu. Balancuju na hraně celý svůj život. Občas přemýšlím, jestli by se ke mně lidé chovali jinak, kdyby všechno věděli. Kdyby jenom tušili alespoň polovinu všeho. Stranili by se mě ještě víc? Ignorovali by mě, pomlouvali a bojkotovali? Takže vlastně žádná změna.
Jo, stěžuju si na svůj úžasný, nádherný a báječný život. L., ty nemáš ani ponětí. myslíš si, kdovíjak nejsi chytrá ale divila by ses, kolik toho s nima máš společného. Všichni mají. Jenom mě to utvrzuje v mých názorech. Nechápu tenhle svět, tuhle společnost. A jak jsem se krásně dostala od nešťastné lásky k otázkám života. Měl by ze mě být filozof nebo tak něco. Písmenka se za mě sypou. Je to krása, psát na klávenici, které fungují všechna tlačítka. Nemusím se vyhýbat slovům s J, ani se vztekat u Z a Ý. Přesto mi to chybí. Asi si pustím nějaký film. Nejradši bych u něj tady usnula, tady v téhle posteli a s tím pitomým fialovým ptákem. V. by se ale zlobil. Asi to je jeho postel. Tak si to možná vezmu k sobě nebo naproti. Nechci být sama, ale mezi lidma se dobře necítím. Co mám dělat? Co mám sakra dělat?!
