Ryba

Jsem tak blbá! Normálně mi výřečnost nechybí, ale tentokrát jakoby mi někdo vyřízl jazyk. Celé moje tělo, každá buňka, molekula, atom i kvark tím byly plné. Mozek mi málem vybouchl, ale stejně jsem to jednoduché sdělení přes rty nedostala. I když jednoduché...

Jasně, chci mu to říct. Chci, aby to věděl. Musí to vědět! Teď, když se to stalo, není cesty zpátky. Jenže já jsem srab. Bojím se. Je to velké. Je to vážné. Je to zavazující. A mám strach, že to nepochopí. Protože pro mě to není jenom obyčejná věc. Už jsem si to párkrát vyslechla a věřím, že ani jednou to nebylo správné. Tentokrát je to ale jiné. Je to silné a ochromující. Neudržím to v sobě. Musí to ven! Musí! Hned teď!

Připadám si jako cvok. Proč to nejde? Proč nefunguje žádná z úžasných psycho rad?Vždyť ho znám. Věřím mu. Je to nejdůležitější osoba v mojem životě. To jenom já jsem neschopná. Neumím se ani rozhodnout, kdy pojedu na koleje. 

Zabijte mě někdo...

Pozdrav z Ruska

Před pár dny dorazil další pohled, tentokrát z Ruska.

Jen změna

Tak jsem tady. Sedím na nepohodlném gauči alias posteli, pod sebou shrnuté erární prostěradlo a zírám do čtyř stěn pokoje 4x5. Ještě netuším s kým budu vlastně bydlet, protože jediné, co se nachází na druhé půlce pokoje jsou dvoje kalhoty, hrnek a sušák na oblečení.

Venku zase prší, mám studené ruce i nohy přestože sedím v mikině a teplých ponožkách. Stýská se mi. Po M., D., A., L. Prostě po všech. A po všem. Chtěla bych být ve městě, kde to znám, které dokážu pěšky za 40 minut přejít. Ve městě, kde znám alespoň jednoho člověka. Ve městě, kde jsem od D. maximálně 20 minut. Místo toho jsem stihla vyřešit problém s elektřinou, zjistit, že jsem totální magor a že asi nejsem schopná samostatného života.

Všichni se diví, že nejsem nadšená, šťastná a natěšená na nový život. Jenže já jsem milovala ten starý! Všechno bylo dokonalé. Byla jsem šťastná. Tohle je změna a já nemám změny ráda. Vlastně je nesnáším. Tady jsou kolem samí cizí lidé, každý zvuk se nese snad celým barákem a nechápu, jak tady mám přežít celý týden. Nesmějte se. Možná se vám zdá, že týden uteče jako voda. Pro mě je to ale momentálně nekonečných 120 hodin, 7 200 minut, 432 000 vteřin.

Ještě že jsem si ukradla to pyžamo a fotku. Alespoň něco mi zbylo. Když už nemůžu mít rozloučení a trochu té láskyplné péče. Kterého přítele zajímá, že si procházím jedním z nejtěžších období? Co je divného na tom, že váš partner opouští domov a vyráží do světa? Vlastně nestojím za jedinou SMSku.

A dost... nemůžu takhle přemýšlet, protože se mi chce brečet. Teda to se mi chce i tak, ale některé činnosti to podporují víc. Jako třeba pletení. A čtení. A chůze. A dýchání...

Všechno je v pořádku, je to jen změna.

Doučeno!

Léto skončilo a s ním i moje zábava v podobě doučování. Píšu sice zábava, ale věřte, že šlo spíše o výkonnostní trénink a zkoušku pevnosti nervů. Nyní je tedy chvíle na krátkou rekapitulaci této zkušenosti.

Celkem jsem vyučovala tři předměty - angličtinu, španělštinu a matematiku. Jazyky většinou jednou nebo dvakrát týdně, matematiku pak dvě hodiny každý den. Dohromady jsem odučila 64 hodin (Eng - 13, Mat - 34, Esp - 17) a vydělala 6.800 Kč. Vytiskla jsem nepřeberné množství materiálů; učebnice, knížky i internet jsem prolistovala snad tisíckrát a nachodila jsem mnoho kilometrů. Jelikož matematika i španělština byly zakončené zkouškou, kterou obě klientky zvládly, mohu říct, že jim moje pomoc prospěla. Co se týče angličtiny, tak ta žádné omezení ani cíle jako takové nemá. Přesto je i zde, vidět obrovský pokrok. 

V matematice jsme stihli probrat celý první ročník střední školy spolu s opakováním základů, ve španělštině jsme propluli dvěma ročníky gymnazijní výuky a angličtinu jsme zvládly od úplných začátků po úroveň A2. Ano, byla jsem přísná, občas jsem se neprofesionálně nechala unést emocemi a trochu jsem zvýšila hlas a jednou se dokonce na hodinu opozdila o celých 10 minut (viz příhoda se špatným autobusem), stejně si ale myslím, že se mi to povedlo. Překročila jsem dosavadní meze své trpělivosti i kreativity a posunula laťku zase o kousek výš.

Jsem na své žačky ohromně pyšná a stejně tak jsem hrdá na sebe. Kdo jiný by mě měl pochválit, když ne já sama? Teď se jenom dočkat začátku vysokoškolského studia a učení začne nanovo. Tentokrát budu ale v kůži studenta opět já. :)