Jen změna

Tak jsem tady. Sedím na nepohodlném gauči alias posteli, pod sebou shrnuté erární prostěradlo a zírám do čtyř stěn pokoje 4x5. Ještě netuším s kým budu vlastně bydlet, protože jediné, co se nachází na druhé půlce pokoje jsou dvoje kalhoty, hrnek a sušák na oblečení.

Venku zase prší, mám studené ruce i nohy přestože sedím v mikině a teplých ponožkách. Stýská se mi. Po M., D., A., L. Prostě po všech. A po všem. Chtěla bych být ve městě, kde to znám, které dokážu pěšky za 40 minut přejít. Ve městě, kde znám alespoň jednoho člověka. Ve městě, kde jsem od D. maximálně 20 minut. Místo toho jsem stihla vyřešit problém s elektřinou, zjistit, že jsem totální magor a že asi nejsem schopná samostatného života.

Všichni se diví, že nejsem nadšená, šťastná a natěšená na nový život. Jenže já jsem milovala ten starý! Všechno bylo dokonalé. Byla jsem šťastná. Tohle je změna a já nemám změny ráda. Vlastně je nesnáším. Tady jsou kolem samí cizí lidé, každý zvuk se nese snad celým barákem a nechápu, jak tady mám přežít celý týden. Nesmějte se. Možná se vám zdá, že týden uteče jako voda. Pro mě je to ale momentálně nekonečných 120 hodin, 7 200 minut, 432 000 vteřin.

Ještě že jsem si ukradla to pyžamo a fotku. Alespoň něco mi zbylo. Když už nemůžu mít rozloučení a trochu té láskyplné péče. Kterého přítele zajímá, že si procházím jedním z nejtěžších období? Co je divného na tom, že váš partner opouští domov a vyráží do světa? Vlastně nestojím za jedinou SMSku.

A dost... nemůžu takhle přemýšlet, protože se mi chce brečet. Teda to se mi chce i tak, ale některé činnosti to podporují víc. Jako třeba pletení. A čtení. A chůze. A dýchání...

Všechno je v pořádku, je to jen změna.