Den desátý

Jedna zpověď

Nejsem si moc jistá, co bych sem měla psát. Mám se zpovídat ze svých hříchů? Chcete vědět, že některým lidem přeju jen to nejhorší? Že občas zatajuju jisté skutečnosti, že jsem mrcha a sobecký egoista?

Ale to o mně přece všichni ví. Takže nezbývá, než se vypsat ze svých momentálních pocitů, protože těch je vážně až nad hlavu. Během posledního měsíce, možná dvou, jsem ztratila všechny přátele a blízké. Nevím, co se stalo. Nejsem si vědoma jakéhokoli přestupku proti přátelství, kterým bych si to zasloužila. Spíš právě naopak, já jsem objevila některé věci, které mě nakoply, abych se těch lidí zbavila. 

K čemu je nejlepší kamarádka, která vás za zády pomlouvá, prozrazuje vaše tajemství a ještě všude veřejně rozhlašuje, že s váma sedí jenom proto, aby mohla opisovat?

K čemu je nejlepší kamarád a spřízněná duše, když se dokáže změnit k nepoznání a zná mě jen když se nudí nebo nemá žádnou jinou holku, se kterou by se vyspal? (Jo, to je taky dlouhý příběh, třeba se k němu někdy dostanu)

Přítel? Uznávám, že toho jsem nechala já. Bolelo to a ještě to bolí, obzvlášť když vím, že on mě pořád ještě miluje. Jenomže já ho už ráda nemám, teda ne jako přítele. Byl by z něho super kamarád, ale to asi nezvládneme. Takže on si peče a já jsem zase sama. Super.

Doma? Děs a hrůza. Škoda mluvit

Škola? Ještě horší než doma, protože se tam osm hodin denně musím vypořádávat se stádem pitomých husiček s hořčicí v čele a zrádnými kamarádkami.

Miluju svůj život.