Nevím proč mě to napadlo zrovna teď. Nebo možná vím a jenom si to nechci přiznat. Každopádně bych se chtěla omluvit všem svým lidem. Je mi jasné, že si to asi nepřečtou, ale kdyby někdy jo, chci aby věděli, že je mám ráda. A platí to pro všechny z 2. a 3. kruhu. Jsem si jistá, že ti, kteří tam patří to moc dobře ví. (Jestli ne, tak někde bude chyba, mno...)
Jsem si vědoma svojí pitomosti, toho že dělám věci špatně třeba i napodruhé, že občas nemám pro své jednání vysvětlení a že jsem mnohým lidem ublížila. Stejně tak si uvědomuju, že někteří z nich by to nevzali vážně, ani kdybych jim to řekla osobně, protože z nějakého záhadného důvodu jim moje omluva nestačí. Copak neví, že když už se omlouvám, myslím to smrtelně vážně a je mi to vážně moc moc moc moc moc...moc líto?
Na cestě ze školy mě nějak osvítilo (možná za to může ten pán, který vypadal jako přejetá figurka na člověče s baretem na hlavě) a zjistila jsem, že mám vlastně úžasný život. A o tyhle okamžiky, kdy je všechno krásné, jasné a nádherné bych se chtěla podělit se všema mojema. Teddymužel, to nejde. Někteří jsou daleko, jiní mě ignorují. Přesto mám pocit, že to musím nějak ventilovat. Protože dnešek je výjimečný.
Chci říct jen to, že tě mám ráda ;-)
(Jo, tebe!)
Žádné komentáře:
Okomentovat