Vždycky jim to dlouho trvalo. Citrónové sladkosti, šlehačka
v prášku, brambory nadivoko. Těžko říct, kdo za to mohl. Jeden vlevo,
Druhý vpravo a Ona zůstávala ve středu a trpělivě vyčkávala, až se k ní
vrátí. Nebála se samoty, věděla, že se opět objeví. A oni se opravdu vraceli.
Vždycky. Ne, že by se nepokoušeli opustit její přitažlivost, vymanit se
z její sféry vlivu. Nakonec stejně skončili zase na začátku. O kousek víc
vyčerpaní, nechápaví, zoufalí.
Komu by se taky líbilo, mít spjat svůj život
s cizincem? Ba co víc, s cizinkou. Stačilo jí natáhnout ruku a
všichni ptáci (kosi, drozdi i penisy) začali zpívat. Těžko se jí vzdorovalo.
Dokázala to jen jedna osoba, tak nepodstatná pro tenhle příběh.
Proč neroztáhnout nohy a nenechat se vynést do výšin, nad
mraky. Třeba až do vesmíru. Mezi planety, do vzduchoprázdna. Nehty se zarývaly
do kůže a tvořily rudé cestičky, pulzující teplou krví, která se zuřivě drala
na povrch. Křičet! Ječet! Řvát! Zpívat! Hlasem vyjádřit touhu těla, jež se
slovy nedá vyjádřit. Něco chybí. Prázdno, ticho, bílá…
Živá mrtvola sepisující manifest. Nákupní seznam bez
položek. Čtverec se třemi úhly. Netřeba znáti jméno mé. Hvězda na nebi. Složená
křídla. Chybný krok na okraji chodníku. Linkovaný sešit s utrženým rohem.
Proč je houpající se křeslo předzvěstí jejího příchodu?
Žádné komentáře:
Okomentovat