Dospělost začíná,
když voní sníh
A je to tady. Další chladný prosincový den. Budík se hlasitě
rozčiluje už o půl šesté, venku je tma a noční ticho. Kdo by taky vstával? V tuhle
hodinu slušní lidi ještě spí. Tak asi holt nejsem slušná.
Šourám se v županu do kuchyně, zašmátrám v lednici
po mléku a téměř poslepu si vařím kakao. Pak přijde ten okamžik, kterého se tak
děsím. Je to sice jen nepatrný pohyb, ale muka, která po něm následujou, dokážou
pěkně zničit každé ráno. Nakonec ale to světlo stejně musím rozsvítit. Spolu s bodavým
jasem na mě útočí slastná představa vyhřáté peřiny. Místo toho si položím nohy
na vlažné topení a medituju u snídaně. Pohled upřený z okna, hrnek teplého
kakaa bezpečně schován v dlaních.
Cáry mlhy se líně převalují pod stromy, lampy vypadají jako
klátící se opilci, sem tam zamrká osaměle rozsvícené okno. Cítím soustrast a
jakýsi pocit sounáležitosti s ostatními lidmi, kteří byli donuceni ke
vstávání ve stejně nekřesťanskou hodinu.
Poznámky a upomínky se mi zvolna vynořují v mysli. Vzít
s sebou zápisky z genetiky, koupit noviny, F=m.a, usušit jablka a
udělat dírku do pásku…Pomalu se řadí do lajny a se vznikajícím plánem dnešního
dne ubývá kakaa v hrnku. Najednou se na mě zašklebí smajlík nakreslený na
dně. Zvědavě vzhlédnu k hodinám. Sakra práce! Mám jen deset minut.
Vyčistit zuby, učesat, jedna ponožka, druhá. Jaké tričko? Jaké tričko?!
Kalhoty, mikina, svačina a boty. Ještě klíče!
Teprve na schodech si dovolím zpomalit a v klidu se
nadechnout. Ledový vzduch je jako rána do břicha. Nejdřív vyrazí dech, pak to
chvíli bolí, ale když si zvyknete, necítíte nic. Za zády mi pomalu vychází
slunce, příjemně hřeje a zbarvuje nebe duhovými červánky. Teď už se probouzejí
i ptáci a hlasitě si začínají sdělovat své noční zážitky.
Zaparkuju se pod stříšku autobusové zastávky a vyčkávám na
příchod Lukyho.„Všecko nejlepší,
stařešino!“ Málem vyskočím z kůže, když se známý hlas ozve
překvapivě blízko. „Vítej mezi
dospělýma. Cítíš se jinak? Zodpovědnější, sebevědomější, nebo tak?“ Příliš mnoho slov najednou. Co na to říct? Nakonec ze sebe vykoktám jediné: „Cítím ve vzduchu sníh.“
Žádné komentáře:
Okomentovat