Krátkodlouhé zamyšlení o vytrvalosti, odvaze a zoufalství. Aneb co všechno je potřeba ještě zvážit a připravit.
Semestr je dlouhá doba. Ať je to semestr kratší (4 měsíce) nebo delší (6 měsíců), pořád je to spousta a spousta dní, během kterých nebudete ve svém pokojíčku, neuvidíte rodiče, přátele, partnery, milence, spolužáky, kolegy, plyšáky, vlastní knihovnu a své město. Úplně na začátku je třeba se rozmyslet, jestli se toho všeho dokážete na chvíli vzdát. Jestli to přežijete a jestli to přežijí oni (myslím lidi; plyšáci i knihovny to snad vydrží). O pár myšlenkových dilemat se s vámi podělím.
Začnu školou. Je to asi zase hodně individuální (chápej speciálně úžasně pitomé), ale můj obor je na vynechání semestru dost nevhodný. Většina předmětů vyžaduje pravidelnou docházku (sny o vynechávání přednášek tady vzaly za své) a navíc na sebe dost těsně navazují. Aby to bylo ještě nepříjemnější, některé podivné předměty se vyučují jen jednou za dva roky. Zároveň spolužáci svádí celoroční boj o kredity (náročné předměty nad kterými strávíme týdně i 10 hodin za 3 kredity nejsou neobvyklé). Musela jsem tedy splnit některé předměty předem. Protože odkládat je o rok úplně nechci. Budu se šprtat na státnice a nepotřebuju se stresovat s dalšíma zkouškama.
Jelikož mi nějak nedošlo, že všechny předměty z podzimního semestru potřebuju ukončit před vánoci, zapsala jsem si své obvyklé množství (16 předmětů, 55 kreditů). Byl to docela záhul, ale nakonec jsem všechno zvládla. Co se týče jarního semestru mám zapsaný jeden povinný předmět souběžně se studiem ve Finsku a zkoušku budu skládat až se v květnu vrátím. Takže asi tak.
Dalším neméně důležitým bodem je můj milovaný chlap. Docela těžce snášíme týdenní odloučení. Proto jsme poslední semestr trénovali tak, že jsme se viděli jednou měsíčně. Ha ha.. ne, to nebylo vůbec dobrovolné. Prostě to jinak nešlo. Všichni se mě ptali, jak to zvládá a co říká na to, že ho tak na dlouho opustím. Co by měl říkat? Popravdě, nedala jsem mu na výběr. Studium v zahraničí byl můj celoživotní sen. Protože si nemůžu dovolit to udělat normálně, byl Erasmus jasnou volbou, jak to zvládnout co nejlépe. Snad se mi podařilo mu vysvětlit, že prostě potřebuju jet, že to nemá co dělat s ním, že ho neopouštím a že bych si do konce života vyčítala, kdybych tuhle příležitost zahodila. Nebudu lhát, loučení bylo hnusně nepříjemné a už teď vím, že se mi strááášně moc stýská.
Už jsem nakousla, že tohle dobrodružství není úplně nejlevnější. Kór v zemi jako je Finsko. Od domácí univerzity dostávám 500 € na měsíc. Což by byla hromada peněz, kdyby 390 € nešlo měsíčně na ubytování.
Posledně jsem zmínila žádost o ubytování. Šlo o zakliknutí "Ano, chci koleje" a "Preferuji tyto: ". Na výběr bylo asi ze 7 typů ubytování. Od sdílených pokojů se sdílenou koupelnou a kuchyní, přes samostatné pokoje se sdílenou kuchyní, až po malé garsonky. Logicky jsem si zažádala o nejlevnější možné ubytování (250 €), jenže ouha. Přidělili mi něco úplně jiného. Mohla jsem to odmítnout, ale další nabídku bych už nedostala a bydlení na privátu je tady ještě dražší. Musela jsem tedy souhlasit. Takhle jednoduše jsem přišla o 140 €, které jsem chtěla věnovat cestování. Když to všechno rozpočítám, vychází mi přibližně 2 € na den na jídlo apod. Což při ceně 1,50 € za housku není zrovna super.
Podobně na tom s cenou byly letenky. Očividně se už nedělají lety s odbaveným zavazadlem v ceně a porovnat všechny možné kombinace zabralo snad 6 hodin. Nakonec jsem skončila s předlouhou cestovací variantou. Protože v ty správné dny prostě do Helsinek nic přímo neletělo! Musela jsem vlakem do Prahy, letadlem do Kodaně, čekat 8 hodin, letadlem do Helsinek, 2 hodiny cestovat k buddy, přespat u ní, ráno zase 2 hodiny cestovat konečně na koleje. Cesta mi zabrala nějakých 30 hodin. (Celkem jsem během 50 hodin naspala jen asi 7)
Ano, věděla jsem, že to bude drahé. A vím, že stipendium je jen příspěvek a nemůžu počítat s tím, že z něj vyžiju. Ale stejně... ze zkušeností ostatních (kteří třeba i něco ušetřili) jsem myslela, že to nebude tak finančně náročné. Je to pro mě smutným zklamáním, že za vzdělání se musí platit.
Žádné komentáře:
Okomentovat