Tak jsem tady. A tím tady myslím ve Španělsku. Je toho na vyprávění hodně, ale ty příspěvky nebudou přibývat moc rychle, jelikož psát na tomhle prťousovi není žádná sranda (obzvlášť ě je poněkud problematické písmenko)
Vezmu to tak nějak popořadě. Začalo to na letišti v Praze. Tam jsem se dostala v pohodě. Leo byl rychlý i AE jsem našla. Jenomže na letišti nebylo co dělat. Tablet skoro vybitý a mobil jsem si chtěla ušetřit na naléhavé případy. Tak jsem se tam dvě hodinky motala, vystála jsem obří frontu u odbavení, kde po mně mimochodem nechtěli ani příplatek za překročení váhového limitu kufru, a konečně nastoupila do letadla. Bylo takové prťavé a staré-prostě nízkonákladovka.
Sranda začala, když jsme se půl hodiny motali po ranveji a vyletěli tak s pěkným zpožděním. Letadlo nemělo televizi ani dírky na sluchátka, nesměly se používat žádné elektropřístroje a na svačinu jsme dostali housku se šunkou. Zkrátka let to byl dlouhý a přečetla jsem během něj celou knížku. A to jsem četla pomalu. Ale tak dobrý, přežila jsem to. Rodinka na mě čekala hned u východu, na uvítanou mě pomuckali a jeli jsme domů.
Druhý den jsem si nastavila budíka na 7.30, protože jsem nevěděla, kdy mám vstávat. Bylo mi řečeno, že holkám začíná v devět škola, ale nic víc jsem z nich nedostala. Každopádně se ukázalo, že se snídá v osm a o půl se odjíždí. Carmen mi vysvětlila, že v pondělky má volno a proto strávím den s ní. Tak jsme vysadily holky u školy, která má prý 3 tisíce žáků a mně připomínala spíš vězení a vydaly se na tržiště. To byla obří střecha, pod kterou se sjeli obchodníci snad z celého Španělska. První půl hodinu jsme jen couraly mezi oblečením a věcma. Pak jsme nakoupily ovoce a jely zpátky domů. Všechno jsme vyložily a naopak naložily sportovní tašky. Carmen mi musela půjčit tenisky, žabky a plaveckou čepici a jely jsme do sportovního centra. Nejdřív jsme strávily chvilku v posilovně a pak nás čekala hodina aqua aerobiku, či co to bylo. Završily jsme to saunou a vířivkou. A pak byl čas na oběd. V restauraci naproti školy jsme se potkaly s Javierem a Mónicou. Popsali mi celé menu a já si nakonec dala gazpacho, rybu a ananas. Bylo to překvapivě dobré. Mezitím dorazily i holky a jelo se domů. Tam se všichni někam ztratili, jen co jsem jim dala dárky, které jsem jim přivezla. Asi za hodinu se zase objevili a jelo se do bazénu, kde holky měly lekci plavání. Já s Carmen jsme jely nakoupit. Nejdřív mně pro žabky a tenisky, protože bez nich prý nemůžu být, pak do Makra pro nějaké věci do kadeřnictví. Večer pak Javier odvezl Carme na nějaký koncert, já přečetla Neus anglicky pohádku o Karkulce a bylo to.
Dneska je tu hnusně. Mlha, déšť a furt vedro. Zůstala jsem doma, protože nevím, co jiného bych dělala. Píšu tady tohle a hodlám se podívat na film a nalakovat si nehty, které jsem si včera odrpala.
Měla bych taky vymysle, jak jim splním přání, že bych jednou týdně uvařila jídlo typické pro mou zemi. Napadá mě jenom knedlo,vepřo,zelo, které nejenže neumím, ale ani nevím, kde tady sehnat knedlík. Budu si to muset ještě pohledat. Ještě štěstí, že mám tu wifinu... Chtěla bych taky holkám vymyslet nějakou hru na angličtinu, ale zrovna mě nic nenapadá.
Ještě poznámka. Uvádím např. že mi řekli, nebo vysvětlili, ale to se lehčeji napíše než udělá. Oni anglicky moc neumím a já tu jejich hatmatilku nestíhám. Jako pochytím slovíčka, ale kontext mi většinou uniká. Hodně si toho musím domýšlet. To by ani tak nevadilo, jako to, že neumím mluvit. Prostě nevím, co mám říkat. Občas mám pocit, že jsem zapomněla i anglicky. Všechno je tady cizí a jiné a prostě to není doma. Popravdě si ty další měsíce neumím moc představit. Jenom doufám, že se to zlepší.
Ještě jsem nezmínila trapas, který mi udělal papá, když napsal mail Javierovi a poplašil půlku světa, protože je nemožný a neumí si najít tuhle adresu na netu a protože mu nepřišla moje smska. Přitom jsem ji odesílala jemu i mamce zároveň. Nevím co to zase vyvádí. Je úplně padlý na hlavu...
Žádné komentáře:
Okomentovat