Třetí hlášení

Tak jsem zase tady. Nečekala jsem, že se ozvu tak brzy, nicméně se událo něco, o čem vám chci říct hned.

Byl víkend. Konečně sobota. Na jednu stranu super, protože to mám volno. Na druhou stranu divný pocit, že celý den strávím s rodinou. Každopádně když vstáváte v devět, tak dopoledne celkem uteče. Navíc HM byla v práci, takže o jednoho méně. V jednu hodinu jsem ale začínala být nervózní, jelikož se nechystalo nic na oběd. Rychle jsem si v hlavě přehrávala poslední rozhovory, jestli mi třeba něco neuniklo, ale na nic jsem nepřišla a ani oni se k ničemu neměli. Asi o půl druhé jsme se pak sbalili a nasedli do auta. Očekávala jsem normální jídlo v restauraci, ale zamířili jsme na druhou stranu, než je Castelllon. Carme nám během cesty věštila budoucnost (budu bohatá, budu žít v Chile, budu mít čtyři děti, můj manžel se bude jmenovat Jacob a to všechno už v šestnácti!), až jsme zastavili v malé vesničce u nenápadného domku. Bylo mi řečeno, že je to nelepší pekárna v celém Španělsku. Chodí se tam jenom na objedávku. Tu jsme asi měli, jelikož jsme si vyzvedli asi šest nádherných, voňavoučkých chlebů. To jsem už vážně začínala mít hlad. Ale znovu jsme nasedli do auta a s chlebem na klíně se jelo dál. 

Zastavili jsme až ve, no vesnička je moc vznešené slovo... Zkrátka bylo tam všehovšudy osm domků, z toho tři rozpadlé. U jednoho z nich jsme zaparkovali a vystoupili. Naskytl se mi výhled na nádherné hory okolo a malinký domeček jako z filmu. Ukázalo se, že v něm žijí rodiče od Javiera. Takže obědváme u prarodičů, domyslela jsem si. 

Dům prarodičů

Za okamžik jsem ale zjistila, že na jídlo si ještě počkám. Vařila se totiž pravá paella a byla teprve ve fázi, kdy se ve vodě a oleji, v obří nádobě nad ohněm, vaří zelenina a prapodivné kousky masa. Teprve později se přidala rýže a následovala posledních 20 minut v úděsném horku. 

Paella

Paella podruhé

Mezitím mi holky ukázaly celý dům a dorazil zbytek osazenstva. Konkrétně šlo o Javierovu sestru, bratra s přítelkyní a babiččiny přátele. Teprve pak se zasedlo ke stolu a začalo se hodovat. Bylo to vynikající. Trochu to kazilo to maso, které jsem musela sníst, ale stejně mi to chutnalo. A protože nám ještě pořád zbývaly dvě hodiny (podotýkám, že jsem neměla tušení do čeho nám zbývají), přidala jsem se k holkám u televize. Sledovaly jsme Dvanáct tančících princezen. 

Hladová Terezka

V šest byl konečně čas! Znovu jsme obsadili auto a svezli se do vedlejší vesničky (ano, tohle už zaslouží označení vesnička). Ulice byly plné lidí, postávaly tam dokonce stánky s pitím a hračkama. Že by nějaký trh? Koupili jsme si pití - já dostala orxatu a záhadný balíček Pipas. Prošli jsme kolem zeleně natřeného plotu a stanuli před kovovými schůdky. Přiznám se, že jsem byla úplně mimo. Netušila jsem, kde to jsme ani proč tam jsme, jen jsem poslušně vystoupala nahoru...

Teprve tady jsem začala tušit souvslosti. Pode mnou se rozprostíralo cosi jako nádvoří. Všude byl ale písek, u jednoho stromu stál jakýsi stůl, ve druhé části pak podivná lavice. A vše bylo obehnáno barevnými mřížemi. Proč by někdo ohrazoval náměstí? Navíc mřížemi, mezi kterými se člověk snadno prosmýkne. A pak jsem uviděla vrata. Blik, cvak, příjem! Všechno do sebe zapadlo jako skládanka. Mříže, lidi, rozruch, vyprávění před týdnem i rána jako z děla, při které jsem si málem cvrnkla do kalhotek. Tohle je býčí aréna přece!

Býčí aréna

Sotva jsme se usadili, ozvala se druhá rána a za chvíli i třetí. Pár kluků ještě pošiblo lavici v aréně, pak se otevřela vrata a dovnitř vběhla první kráva. Zírala jsem na to jak na Piráty z Karibiku. Kráva běhala jak splašená, honila všechno, co se hýbalo. A že se toho hýbalo hodně. Tým asi šesti kluků/chlapů pobíhal po aréně, pokřikoval na ni, mával jí před nosem tričkem, honil se s ní kolem lavice, lákal ji na stůl a bleskurychle šumohvizdně uskakoval mezi mříže, kam kráva s velkou hlavou a rohy nedosáhla.

Přípravy

Zvědavci jsou všude

První 'vaca'

Po chvíli mě ale nadšení začalo přecházet. Přišlo mi to zbytečně agresivní a drastické. Jestli jsem zezačátku podvědomě doufala, že je to nacvičené představení, tak v okamžiku, kdy se kráva rozhodla, že přeskočí lavici a odřela si o ní hlavu do krve, mě to opustilo. 

Na chvíli jsem potřebovala pauzu, vstřebat to, tak jsem začala zkoumat věci kolem. Kupříkladu v těch tajemných sáčcích nebylo nic jiného než semínka (myslím, že slunečnicová) pražená a solená. Carmen je pojídala ve velkém. Trochu mě zaráželo, že po každém soustu něco upustí na zem. Všimla si, jak ji zvědavě pozoruju a nasypala mi do ruky taky jednu várku. Velmi rychle jsem zjistila, že semínka jsou ve skořápce, kterou je třeba odstranit. To bylo to smetí, které odhazovala na zem a kterým bylo všechno pokryté! Problém nastal, když jsem zjistila, že neumím dostat semíko ven tak rychle a elegantně jako všichni kolem. Carmen mě utěšila, že po snězení dvou kil v tom taky získám praxi a ukázala mi fígl, jak se to dělá. Je potřeba nakousnout skořápku ve špičce a uprostřed, prsty ji pak zmáčknout a jazykem ze vzniklé mezírky semínko vylovit. Nezní to složitě, ale během první půl hodiny se mi nepovedlo dostat ven semínko celé  

Pipas

A bordel z nich

Během té doby se v aréně vystřídaly asi čtyři krávy. A všichni očekávali příchod býka. Nakonec se přeci jen dostavil. Kromě toho, že ze vrat vystřelil tak rychle, že mi utekl ze záběru mi připadal jenom jako velká kráva. Možná i o něco chytřejší, protože se všude nehnal tak bezhlavě a radši si počkal na správný okamžik. Proto bylo tohle vystoupení napínavější než ty předchozí. Všechny úniky byly jen o fous. Kolikrát jsem myslela, že už někoho nabere. Nakonec ale nabral jenom stůl a trochu tak vyděsil kluka, který na něm stál.

Po býkovi se, asi na zklidnění, ukázala ještě jedna kráva. Zapomněla jsem předtím podotkout, že když se krávě nechce zpátky do boxu, pošlou pro ni býka. Ten je asi ochočený nebo co, protože vždycky jenom přišel ke krávě, otočil se a vrátil se zpátky. A kravička ho následovala jako ovečka následuje pastýře.

Utíkej Káčo, utíkej..

Čekání na býka

A je v tahu

Kdo s koho?

Olé olé!

A už si ji odvádí

Pak přišla pauza, během které jsme zašli do jakéhosi velkého přístřešku a najedli se tam. Teda já měla jenom chleba, protože mi bylo těžko ještě od oběda. Myslela jsem, že už je konec, ale zase jsem se spletla. Vrátili jsme se do arény, abychom byli svědky úplně první koridy mladého býka. Tihle "nováčci" jsou prý až 50x dražší, než normální býk. Taky se teď u arény objevilo víc lidí. I ti, kteří předtím postávali s pivkem dál, se přišli podívat na tuhle událost. 

Traktorem byl do arény přivezen box, ze kterého se sem tam ozývaly rozzuřené zvuky a rány, jak se zvíře snažilo dostat ven. Čtyři chlapi si na box vylezli, otevřeli a začala mela. Ostatně to můžete vidět na videu, nemusím to popisovat. 

Tady je náš prcek

V tenhle okamžik jsem se rozhodla, že se mi to vážně nelíbí. Býček byl zmatený a nechal se snadno vyprovokovat a nalákat téměř ke všemu. Vážně jsem si přála, aby se mu to povedlo a aby nějakého toho tyrana nabral. Merlinužel/Merlinudík se tak nestalo. Po 20 minutovém trápení pak všechno konečně skončilo. Už bylo devět večer a protože jsme byli jen v kraťasech a tričkách, byla pěkná kosa. Třepali jsme se jak ratlíci, když jsme znovu nasedali do auta. Těšila jsem se, že konečně jedeme domů, ale zase omyl. 

Jeli jsme se jen převléci k babičce. Měla jsem celkem nervy, protože jsem tam samozřejmě neměla nic k oblečení. Navíc jsem noc předtím moc dobře nespala a to mi ještě začali vyprávět, jak po půlnoci začíná velká pařba, a že tady o nich se domů chodí tak v osm ráno. Už jsem se viděla, jak někde spím na židli, zatímco ostatní tancujou až do rána...

Abych to shrnula. U babičky jsem vyfásla něčí rifle, které by sice potřebovaly pásek, ale jinak seděly, dlouhý bílý svetr, který byl naprosto boží, jenom se totálně nehodil k outfitu a jelo se zpátky. To přejíždění mě vážně nebavilo. Navíc jsem si tam připadala jako zvířatko v zoo. Vypadalo to, že moje rodina zná každého a všem mě museli představit. (Tohle je Tereza, bydlí s náma, učí děti a mluví jenom anglicky...)

Závěr večera přišel přesně o půlnoci. (Když vezmeme v potaz tří minutové zpoždění, které měly tamní hodiny) Arénu trochu upravili - lavici otočili, provlékli jí provaz a taky tam bylo o hodně víc lidí. Pak vypustili býka. Ani se nerozkoukal a už byl provazem přitažen k lavici. Tam se na něj vrhli. Nasadili mu kolem krku věnec rolniček a na rohy nasadili zvláštní aparát. Pak přišel borec s pochodní a zapálil mu tu věc na hlavě. Chvíli mu z ní dokonce sršely jiskry. Myslím, že býk to ani neviděl. Choval se stejně jako jeho předchůdci. Jenom pro diváka to mělo větší efekt. Oheň je vždy fascinující....

Zapálit..

...a zdrhat

Jako ďáblovo stvoření

Ano, pak se konečně jelo domů. Dorazili jsme asi o půl třetí. Druhý (i když v podstatě je to ten stejný) den, když jsme se po poledni vyhrabali z postelí, Javier uvařil něco podobného včerejší paelle. Název si nepamatuju. Jenom tam byly nudle místo rýže a místo masa mořské potvory. Tak jsem poprvé ochutnala gambas. Jsou to takové malé krevetky či co a dostat se jim "pod kůži"pro maso taky neni sranda. Ale pochopila jsem to rychle a moc mi zachutnaly.

To, co nevím, jak se jmenuje

Gamba

Musíte uznat, že to byl náročný víkend. Teď se jenom těším na pondělí. Celý týden, vlastně celý měsíc jsou holky v Summer campu, takže od rána až do tří mám volno. Hodlám si odpočinout, makat v posilovně a opálit se . A jak se znám, tak u oběda mi budou společnost dělat tyhle dvě krásky:

Mé nejoblíbenější pochoutky