Nohavica, Klus a BCN 2013

Los niños juegan al fútbol, los hombres juegan al rugby, y los dioses nadan.

(Na triku náhodně procházejícího muže)

2.8. jsme vstávali brzo. V pět. A nebyl to jenom tak nějaký můj rozmar. Vstávaly jsme všechny (tvrdé y, protože jsme ženy - bez Javiho) a byla to fakt sranda. Carmen tvrdila, že je to poprvé, co vstává tak brzo. Tak jsem si představila, jak každý den vstávám do školy v 5.30 a musela jsem se smát. A těch příprav... Už večer předtím si musely nachystat oblečení, svačiny a vůbec všechno, protože měly obavu, že v pět budou tak praštěné, že nebudou schopné cokoli udělat.

Každopádně se povedlo. Vstaly jsme, pobraly všechny věci a sedly do auta. Já byla v super rozmaru, protože tohle bylo něco, co znám z domova. Sedly jsme do auta a jely do Castellónu, kde jsme čekaly na bus. Dorazil pěkně na čas, ale odjezd se zpozdil o 20 minut. Potěšilo mě, že i tady mívají zpoždění, nicméně to jsem ještě netušila, jak z toho budu za chvíli na nervy.

Čtyři hodiny jsme trpěli v buse, než jsme dorazili do Barcelony. Jo, konečně se dostávám k pointě. Pátek byl totiž den, kdy jsme jely na Mistrovství světa v plavání. Už dávno mělo koupené lístky. Ale jenom čtyři, takže nebýt toho, že Javier jel s kamrády na ta kola, zůstala bych doma sama. Takhle jsem taky vyfasovala tričko palveckého spolku a vyrazila s celým plaveckým uskupením do Barcelony.

Chvíli jsme se motali po parkovišti olymijské vesnice. Už tady jsem začínalka chytat nervy. Směrovka jasně ukazovala, kam máme jít, ale my se pořád cárali tam a zpátky, na někoho čekali, znovu se vraceli a...Grr!

Přestože jsme měli lístky už na 10, dostali jsme se do bazénu až o půl hodiny později. Popravdě, plavání mi nic moc neříká, neznám jediného sportovce v tomto odvětví a vůbec mi tahle první hodina přišla strašně nudná. Krátké závody tak na 100, maximálně 200 metrů byly v pohodě, to byl adrenalin. Obzvlášť, když jsem zahlédla mezi soutěžícími české reprezentanty, ale 4x200 nebo 800 to bylo vážně utrpení.

Holky mají na tričkách i jména

Vstup, při kterém nám zabavili všechno pití. Nevím proč...

První dojem

Česká vlajka! Hledejte..

Bazén

První soutěžící

Tady je, mrška

Kolem dvanácté jsme měli pauzu na individuální oběd. Takže jsme zase šli jako skupina celého autobusu. Nevím kdo tomu velel, ale byl rozhodně neschopný. Všechno tam bylo sakra španělsky! I já věděla kam jít, ale takhle jsme se pořád motali na místě - zase. Nakonec jsme skončili v restauraci asi půl hodiny chůze od vesničky, kde jsme si dali tříhodnový oběd a vrátili se zpátky na hlavní finále začínající v 18.00. To vypadalo rozhodně zajímavěji, takže jsem se i těšila. Negativní vibrace do toho vnášela děvčata, která kvůli rannímu vstávání a vedru byla pěkně mrzká. (Nějak jim nedošlo, že by měly jít spát dřív, takže zalehly kolem půlnoci - amatéři) 

Náš tým

Tamní skulptura

 Nějak se nám povedlo přimotat k davu, který u brány očekával odcházející sportovce. Někteří se zastavili a rozdali pár podpisů, někteří se nechali vyfotit a jiní utekli. Povedlo se mi udělat pár bezva fotek:

Záda sportovce č. 1

Profil sportovkyně č. 2

Záda sportovce č. 3

Hala s bazénem

Budova 

Blízké muzeum

Byla tam spousta krásných schodišť. A všichni mí spolucestovatelé hojně využívali  eskalátory. Mimochodem, bylo na nich třikrát tak větší vedro a byly dvakrát pomalejší, než já na schodech. Inteligence no...

Výhled z parku na část Barcelony

Muzeum zepředu

Kaskádové kašny

A zespoda nahoru

Býčí aréna přeměněná na nákupní centrum

Můj dezert..ňamkááá!

Nějaká socha

Sedadla jsme měly odděleně. Jenom já seděla s Carme. Chvíli mi trvalo, než jsem ji dostala do správné fandící nálady. Půlku závodů se promračila s tím, že nechápe, proč tam nejsou žádní španělští plavci. Nakonec jsme ale společně fandily. Já USA a Carme Francii. Samozřejmě moji vyhráli :D

Nejvíc se mi zalíbila atmosféra vyhlašování výsledků, kdy se po převzetí medailí spustila hymna vítězů, všichni vstali a ke stropu stoupaly vlajky. Bylo to kouzelné. Dokonce se mi podařilo Carme vysvětlit, že opravdu nemá na vítěze bučet, a že se má při hymně postavit. Považuju to za svůj velký úspěch.

Rozplavby před  velkým finále

Kolik vlajek najdete?

Pochodová kapela bubeníků zajistila úžasnou atmošku

Stoupající vlajky

Po znovu se opakující bloudící akci jsme objevili náš autobus. Por fin! Každou volnou chvilku jsem si předtím četla, což teď  znesnadňovalo malé množství světla, tudíž jsem byla odkázána na vybíjející se mobil a jeho miliardu písniček. Během té dlouhé cesty domů, se mi hlavou honily všemožné myšlenky. Často neměly hlavu a patu, ale souhrnně vyjadřovaly jedoduchou věc - jsem vlastenec (vlastenkyně). Teprve tady, v cizině, když jsem zahlédla jednu malinkou českou vlajku v tuně ostatních národností, se ve mně hnulo národní uvědomění. Vždycky jsem měla ČR ráda. Nemyslím politiky nebo ekonomiku. Je mi celkem jedno, který pitomec zrovna sedí na Hradě (i když tohohle fakt nesnáším). Pořád je to moje země a já jsem Češka. A máme nádherný jazyk, který jsem si užívala v písních Jarka a Tomáše dokud nedošla baterka. 

Největším překvapením výletu pro mě byla noční zastávka na WC. Teda já si alespoň myslela, že je na záchod, když jsme o půl dvanácté zastavili na prázdné pumpě. Místo toho se celé osazenstvo busu nacpalo do pidi restauračky a začalo večeřet ve velkém stylu. Praštění Španělé...

PS: V restauraci se mi povedlo čmajznout pivní tácek! První, na který jsem po měsíci narazila. A pak že tu mají rádi pivo...

PS2: Neodoala jsem a musela si něco koupit. Tak mám tři super placky.

PS3: Musím se přiznat, že po tak dlouhé a nedobrovoné absenci se mnou pohled na ta mužská těla plná vlnících se svalů dělal divy. :D