Výlet na čtyři doby

Tenhle článek bude, jak jste jistě pochopili, o onom avizovaném výletu. Připomínám, že jsem neměla ponětí kam jedem. Bylo mi řečeno, že si mám sbalit sportovní boty a oblečení na týden. Pro přehlednost to rozdělím na několik oddílů podle dnů a doufám, že se v tom neztratím.

Pondělí 19.8.

Ráno, tedy kolem 10, jsme naložili kufry fo auta a vyjeli. Cesta netrvala příliš dlouho, přibližně dvě hodinky a to i s několikerým blouděním. To se bude během tohoto výletu ještě několikrát opakovat a věřte, že vás to čtení nebude rozčilovat tolik, jako to čílilo mě. Mobily připojené na internet, mapa pod sedadlem a oni se ztratí...škoda mluvit. 

Nakonec jsme teda dorazili do vesničky jménem Morella. Jedná se o zvláštní případ, kdy většina domů je natěsnána do vnitřní části hradeb obřího hradu. Všude okolo jsou hory a ten výhled je fantastický. Původně jsem myslela, že se půjdem podívat do toho hradu nebo do kostela, o kterých básnili jak je to tam krásné a nádherné a já nevím co. Místo toho jsme potkali nějaké místní přátele a sedli si do baru na skleničku džusu. Venku bylo vedro, tak mi vůbec nevadilo, že prohlídku hradu odložíme na později. To jsem se ale mýlila. Když jsme se konečně zvedli tak jenom proto, abychom prošli částí městečka, jehož atmosféra je nepopsatelná (Úzké křvolaké uličky, schodiště, domy, všude kámen a dřevo, které snad pamatují i Merlina. Fotky to nedokáží zachytit, ale snaha byla.) a přesunuli se do místního pidi kina, kde nás dospělí nechali s tunou místních dětí. Nikdo mi, a vlastně ani holkám, neřekl, co se bude dít, takže jsme byly zvědavé. Se čtvrthodinovým zpožděním pak začal film - Los Croods. K mému vlastnímu překvapení jsem rozuměla fakt všemu, co řekli a neodečítala děj jenom podle obrázků. Dokonce jsem si ke konci trochu zaslzela, ale tak to se mi stává běžně. 

Morella z dálky

Vstupní brána na hradní nádvoří a tak i do městečka

Znak města

Sluneční hodiny na náměstí

Uličky Morelly

Jedna překvapivě prázná

Vpravo můžete vidět dřevěné zábrany a zároveň tribuny pro diváky, vyrobené ze dřeva prastarých lodí

Prádlo na šňůře

Po krátké (cca hodinové) pauzičce jsme se doštráchali na oběd do krásné restaurace Cardenal Ram. Jídlo vynikající, atmoška příjemná, na jídlením lístku  citáty, o které se s vámi chci podělit:

La literatura universal está plagada de citas sobre buen comer, sin duda inspiradas por el sabor de algunos manjares inolvidables para sus autores...

Los manjares los preparamos nosotros, la inspiración deben ponerla ustedes.

Lourdes Marin

El gozo de los humanos es comer buenos manjares y gozan sus paladares de lo que ganan sus manos (...) Buena mesa, mejor cama conservan los huesos sanos. 

Juan de Mena

Zde, v této restauraci, u tohoto stolu, jsme strávili dalších několik hodin. Krátila jsem si čas focením všeho možného. Mezitím v ulicích opevněných dřevěnými zábranami běhali býci a krávy, protože zrovna tento den, měla Morella slavnosti. Nijak jsem netoužila to vidět, tudíž tyto fotky nemám.

Znak té restaurace

Holky si užívaly na houpačkách a bylo těžké zachytit je v nestřeženém okamžiku

Můj dezert

Moucha!

Okno

Holky dole pod terasou

Máta poprvé

Máta podruhé

Máta potřetí

Děcka no

Na druhou stranu, v osm nebo děvět večer, nejsem si teď časem jistá, jsme konečně opustili vyhřáté židle a vyšli do ulic spolu s celou vesnicí. Lidi byli všude, natřískaní na balkónech i dřevěných zábranách, nedalo se udělat pár kroků, bez použití loktů a zubů. Očekávala jsem, že zase poběží býci, proto mi bylo divné, že se tam lidi promenádují jen tak a nikomu se zřejmě nechce do bezpečí. Pak jsme narazili na skupinku dětí s bubínky. Kromě toho, že byli fakt sladcí, dělali nepředstavitelný kravál. A za chvíli se k nim přidala i obří pochodová kapela. Měla dvě části, bubenickou a dechovou. Na střídačku hráli písničky a pomalu postupovali ulicí. Carmen mi poradila, že se mám držet blízko hudebníků, protože na ně prý vodu nelejou. Všude panoval kravál, chaos a já nevěděla kam mám jít, co očekávat... už to znáte. Párkrát jsem zahlédla, jak někde vepředu leli lidé z balkónu dolů na lidi v davu vodu, ale nepochopila jsem účel. Ještě pár minut jsme se motali tam a zpátky, až nastal čas jít k autu. 

Slunce zrovna zapadalo a tvořilo kráné červánky, tudíž mohlo být tak deset hodin. Po kodrcání se cestou necestou jsme dorazili do Beceite, kde jsme spatřila v setmělých uličkách první a poslední dvě památné zajímavosti a už jsme si to s kufry štrádovali do hotelu La fabrica de Solfa. Zalíbil se mi hned ve vstupní hale, jelikož na lustru, který byl zdoben papíry s věnováním, jsem objevila dva s češtinou. Mé potěšení nezkazil ani pokoj, který byl sice krásně útulný, ale který jsem musela sdílet s děvčaty a spát na nepohodlném rozkládacím gauči, zatímco ony si vychrupovaly v obří posteli.

Západy slunce tady bývají dechberoucí

Kostelík nebo co

Hotel zvenku

Česká básnička

Náš pokoj

Pidi koupelnička ale s vanou!

Druhá česká básnička

Klíč od pokoje

Úterý 20.8.

V devět hodin ráno nás čekala snídaně. Holky z toho byly celé na větvi, protože měl být švédský stůl. Představovaly si vejce, slaninu,ovoce, zeleninu...prostě hositnu jak v paláci. Proto byly trochu zklamané, když na nás čekaly "jen" dva druhy pečiva, několik buchet, ovoce a zelenina, mléko a jogurty a salámy a sýry. Podle mě to bylo vynikající.

Kolem desáté jsme pak nasedli do auta a popojeli do blízkého Parrissalu. Pohodlnou chůzí by to byla maximálně hodinka, což je pro ně samozřejmě nepřekonatelné vzdálenost. Každých pár metrů se musí autem, aby jim třeba nohy neupadly...

Místní skály jsou opravu impozantní

Flóra nic moc teda..

První tunel byl místem pro mnoho fotografií

Vážka v tunelu

Druhý už ani tak ne

A když přejdete potůček po kmeni...

...nebo ho překáčete po kamenech...

...máte možnost spatřit pravěké jeskynní malby.

Vysoká průrva, do které jsem samozřejmě musela vyšplhat.

Pohled z půlky. Výše už se mi nějak nechtělo :)

I přes veškeré brblání a stěžování si od děvčat jsem si cestu užila. Šlo o procházku lesem, mezi skalama, brodění se v křištálově čisté řece, šplhání po kamenech, balancování na úzkých dřevěných můstcích - zkrátka jsme si hráli na horské kozy. Mě to uchvátilo. Cesta vedla po dně kaňonu, kterým se klikatila říčka. Objevovalo se spousta nádherných výhledů a scenérií. 

Možná se to nezdá, ale ta voda je fakt hluboká.

Póza!

Baf! Kdo najde na fotce dvě děvčata?

Popravdě nevím, co z toho měli oni. Celou cestu pádili, jak by doháněli ujíždějící autobus a co jsem si všimla, ani jednou se nepodívali nahoru. Pořád jenom koukali do země. (Není to krásná metafora o životě? Někteří lidí koukají na nebe, slunce a mraky, jiní pak na prach a hlínu ušlapaných stezek.) 

Přestože trasa má nějakých 5 km, šli jsme ji cca 4 hodiny. A Merlinužel nešlo ani o okruh. Když jsme dorazili na konec, kde se nacházelo nádherné, nicméně vážně ledové jezírko ke koupání, vraceli jsme se po vlastních stopách. 

Příchod do "Sluje přání" - jak jsme ji nazvaly

Sloupeček kamínků má zajistit splnění tvého snu

A tyhle jsou naše

Koncové jezírko

Taky jsem si v něm namočila nohy. Málem mi umrzly...

Bláznivá Neus se v té ledárně vykoupala celá.

Jedna umělecká

První z mála motýlků, které se mi povedlo vyfotit, aniž by je předtím někdo vyplašil.

A právě při návratu jsem si uvědomila, jak brzo jsme na místní poměry vyšli. Když jsme mířili "tam", nepotkali jsme více než deset lidí. Naopak při cestě zpátky to bylo jak na festivalu. Skupinky nevychovaných lidí, kteří porušovali zákaz koupání se v řece, uskákaní psi, uřvané děti... hnus.

Překvapilo mě, že na tak dlouhou trasu si nezajistili svačinu. Takže když jsme ve čtyři hodiny zasedli k obědu, ke kterému se k nám připojila i sestřenka Irine, jež s rodiči dorazila později a ti si chtěli onu trasu projít bez dítěte na krku, měla jsem vážně hlad.

Schodišťová teráska u restaurace našeho hotelu byla fakt roztomilá

Nyní nastal čas hledání vhodné čachtaliště. Nejprve jsme zaparkovali u místní Piscina Natural, neboli přírodního bazénu. Přehrazená řeka byla super místem na blbnutí. Já ve vodě nebyla, ale prý byla studená. Takže jsme se přesunuli do vzdálenějších hor. Opět šlo o jakýsi  kaňon s cestou skoro jako v Česku, která se vinula podél řeky. Celkem 15 parkovacích stanovišť, některá pro dvě jiná až pro 10 aut, vymezovala vhodná koupací místa. Zaparkovali jsme na 13. Prostředí zase dechberoucí. (více viz. Středa)

Něco jako Akvadukt. Líbilo se mi to, tak jsem to vyfotila.

Piscina Natural

Říčka v horách

 Nicméně už byl večer a když zapadl slunce, byla zima. Vrátili jsme se tedy do městečka, kde jsme po chvíli objevili Font de Rabosa. Dvě kaskádová jezírka, navazující na onu řeku tvořící přírodní bazén, byla zalita sluncem a okupována místní mládeží. Díky vhodnému umístění byla tak trochu tajným místem. Chvíli jsem se kochala pohledem na vypracované španělské mladíky, skákající z vršku vodopádu, chvíli si jen tak hověla na sluníčku.

K večeři pak byla vynikající zeleninová polévka a jako druhé pak vepřový řízek s bramborem. I když v jejich podání to vypadá tak, že jsem snědla tři řízky (přírodní samozřejmě) a jeden brambor. A ještě se mi smáli, protože taková Carme, která jí z rodiny nejméně, snědla těch fláků masa pět. Nic moc pro mě. Nejúžasnější přílohou k jídlu jsou ale bezesporu houstičky! Ano, přečtěte si to ještě jednou a zkuste si je představit. Tak akorát do dlaně, do zlatova upečené, právě z trouby vytažené, vonící, křupající HOUSTIČKY.

Středa 21.8.

Nastalo další ráno našeho výletu. Tentokrát to bylo trošku jiné, protože jsme si museli zabalit. Tento den jsme totži opouštěli útulný hotýlek v Beceite a měli se přesunout do jiné vesničky. Samozřejmě jsem jim věnovala pár řádků do knihy návštěv. Neodolala jsem a musela jsem je obdarovat úryvkem z Máje. Prostě česká klasika....

A samozřejmě zeleně...

Jelikož holky se chtěly koupat (zase), vyrazili jsme opět do hor, tam kde včera. Tentokrát jsme ale dojeli až na konečné parkoviště číslo 15. Měla tam začínat turistická cesta na Nacimiento. Nevím přesně, co tím bylo myšleno, jelikož jsme se tam nedostali. Asi nějaká kaplička nebo co. Přestože směrovací šipka ukazovala nahoru po skále, my se začali prodírat křovím podél řeky. Objevili jsme jakousi prastarou jeskyni, což ale bylo všechno. Holky se mohly ubrečet, že na žádný výšlap nejdou (i když to mělo být cca hodinku), takže jsme se autmo přesunuli na parkoviště číslo 13. Tam zapustila moje drahá rodinka kořeny u vody a já se vydala na průzkum. Bylo mi prostě blbé, zůstat jen tak plácnutá na kameni, když je kolem tolik věcí, které se dají objevovat. Trochu jsem šplhala lesy a po kamenech a zajistila si tak pár výstavních škrábanců a odřenin. Nakonec jsem ale obejvila krásný flek, kde jsem se uvelebila, nohy strčila do potoku a jen si užívala toho krásného ticha.

Parkoviště č. 15

Jeskyně s rozpadlinou

Bambus!

Když se podíváte pozorně, možná objevíte i kuličky divokého vína.

Holky si to užívaly

Koupání na 13.

Moje průzkumné fotografie začínají tady.

Bojov zranění

Když byl pomalu čas oběda, potkali jsme se u auta a dopravili se do nedalekého městečka Valderrobres. Chvíli jsme tam jen tak trjadali a pak se optali starousedlíků, kterou restauraci by nám doporučili. Něco nám bylo odpovězeno a my se vydali na lov. Podle jejich slov to mělo být pár metrů za mostem. To bychom samozřejmě chůzí umřeli, takže jsme nasedli do auta a začali křižovat město. Stačí když řeknu, že po hodině jsme skončili v nějakém hotelu pár kilometrů za městem, protože jsme onu boží restauračku nenašli. Neskutečné...

Valderrobre

Teplota 37°C. Bylo tam 40, ale než jsem vytáhla foťák, vlivem větru do kleslo..

Místní hrad nebo co. Merlinužel zavřený.

V gotickém stylu samozřejmě..

Ten chrlič! To je jak z Harryho Pottera! (Mě trefí..)

I odpoledne bylo vedro. Tak hádejte co jsme dělali? Ano, zase jsme se vrátili do hor, že se budem koupat. To stálé přejíždění tam a zpátky mě už fakt začínalo unavovat.

Parkoviště č. 3. Spousta lidí. Krásná voda. Horko. Stejný scénář. Krátká prohlídka okolí, chvilka opalování a pak jsem udělala něco, čím jsem asi pobavila veškeré osazenstvo. Ale mně to pomohlo, takže mi můžou ýt ukradení. Usadila jsem se na nejvyšší kámen, pěkně na turka, ruce na kolenou, oči zavřené, vlasy rozpuštěné a meditovala jsem si. Přestože nebylo jednoduché, odpoutat se od všeho toho ruchu, cákání a ječení, nějak se mi to povedlo a hodina byla v tahu. 

Koupání na 3.

Můj kámen!

Neus se ke mně přidala, aby si mohli udělat fotku. Fakt vtipné..

Zabalili jsme to asi kolem sedmé, protože nás čekala další cesta. Vyrazili jsme pěkně podle GPSky, protože na mapě ta vesnička ani zakreslená nebyla. Z toho logicky vyplývá, že jsme chvíli bloudili. Když jsme konečně narazili na tu správnou stezičku, začínalo se připozdívat a my měli hlad. To byl taky důvod, proč jsme si udělali zastávku v Castell de Cabres. Pár domečků, kostel, ale hlavně bar. A dokonce i s barmanem. Posilnili jsme se a dozvěděli se několik zajímavých informací. Třeba že tam bydlí jenom tři lidi. Že místní škola byla zavřena před čtyřiceti lety, že tam mají v létě málo vody a v zimě hodně sněhu.

Taky vám to připomíná Relikvie smrti?

Barman mi ochotně zapózoval.

Pokračovali jsme už jen s jednou zastávkou, kde jsme museli vyfotit krávy. (Mira, vacas!) Cesta byla široká tak akorát pro jedno auto, hrbolatá a jedna curva za druhou. (Jako fakt ci myslíš, že by v horách byly prostitutky? Curva je jenom španělské slovíčko pro zatáčku. A že jich tam bylo požehnaně.)

Kolem desáté jsme dorazili do La Pobla de Benifassa. Pidi midi vesnička, kde jsme se ubytovali v Albergu La Font Lluny. (Alberg je o stupeň horší ubytování než hotel. Něco jako ubytovny, kam jsme jezdívali se školou na výlety) Jelikož jsem strašně akční, tak po vynikající večeři jsem si ještě dala rychlo procházku po vesničce a pak už spát. Protože zítra je taky den. A ne jen tak ledajaký!

Pokoj pro mě  a holky. Hádejte kde chtějí spát.

Každý pokoj má název nějaké rostliny. Je to tím drobným písmem dole.

Výhled z okna

A konečně záběr na vesnici

Domy tam jsou krásné. Staré a plné umění.

Klikaté úzké uličky skýtají mnohá překvapení.

Místní kostelík

Ty kočky tam jen tak seděly a zíraly. Bylo to strašidelné...

Originální mříž na okno.

Čtvrtek 22.8.

Nastal den D, i když hodina H ještě úplně ne. Vstala jsem o půl osmé, přestože snídaně měla být až o půl deváté a vydala se na druhou toulku po okolí. Někde v dáli za kopcem vyla a štěkala nějaká smčka psů, slunce vycházelo a bylo příjemně čerstvo. Prošla jsem další část vesnice a objevila zajímavý dům. Později jsem se dozvěděla, že patří nějakému místnímu umělci a dokonce se platí vstupné za to, abyste se do něj mohli podívat. Mě stačil pohled zvenčí...

Krokodýl na zemi

Spešl dům

Zahrádka

Obešla jsem kostel a vydala se lesní cestou nahoru na nejbližší vrcholek. Chtěla jsem být blízko slunci.

Peterovo auto :)

Vrátila jsem se na snídani a sbalení věcí. Kufry jsme nechali v autě a pak už jen čekali na Felixe. Čekáte na pointu nebo prozrazení? Tak jste se dočkali. Dnešní den jsme totiž celý měli strávit na koních! 

Jo, je to tak báječné jak to zní. Jasně, měla jsem strach z rozbolavělého zadku a tak, ale celý den na koních! Chápete to?

Felix dorazil s dvacetiminutovým zpožděním. Provedl nás vesnicí až na konec, kde už čekalo pět osedlaných koní. Byli nádherní. Já, jako jediná, která má s ježděním nějaké zkušenosti, jsem dostala tu hnědou klisnišku jménem Estrella. Byla boží!

Připravit, pozor..

Tam do té vesničky míříme...

Familia i s Felixem na obědě

Pauza ve stínu a foto

Oběd pro koníky

Takže po seznamovacích kecech, které byly pro moji rodinu stejně na houby, protože většinu povelů a pravidel zapomněli hned po nasednutí, či spíše vyšplhání na koně. A bylo to tak úžasné, jak jsem si představovala. Nejdřív jsme jak horské kozy šplhali cestou i necestou, po skalách i lesem, abychom se dostali na hřebeny hor. Tam jsme se pak kochali náderným výhledem a prostě všechno bylo super. Kolem druhé hodiny jsme zastavili v nějaké vesničce, nakrmili sebe i koně a chystali se pokračovat. Zvedal se vítr, sluníčko se schovalo za mraky a začala být fakt kosa. Všichni jsme byli jen v tenoučkých tílkách. Dokonce padla mlha. Z toho důvodu jsme se rozhodli pro kratší (o 3/4 hodiny) cestu. Byl to ale špatný nápad. Mlha zhoustla a díky špatné orientaci jsme jaksi zabloudili. Museli jsme se tedy vrátit na původní "delší" cestu s tím, že jsme si ji prodloužili ještě o hodinu. V ten okamžik začala bouřka. Dokud byly hromy a blesky daleko, nic moc se nedělo. Jakmile ale uhodilo kousek od nás, koně začali bláznit. Chvli trvalo, než se je nám povedlo utišit a mohli jsme pokračovat dál. Zima nám už nebyla, adrenalin se o to spolehlivě postaral. Zato začalo pršet. A jak naschvál padaly takové ty obří kápy, kdy se jich vás dotkne pět a jste skrz. V tomhle počasí jsme pokračovali hornatou krajinou, teď už naštěstí při sestupu. Předposlední část cesty jsme museli jít pěšky a koně popohánět před sebou, protože onen úsek byl značně nesjízdný. To jsem ihnbed popřela experimentem, při kterém jsem nechtěně uklouzla na kameni a po zadku jela dobrých dvacet metrů.

Nakonec jsme ale dorazili v pořádku a všichni. Sice byla tma jak v pytli a měli jsme dvouhodinové zpoždění ale co. Dokonce jsme si zaklusali a zacválali. Když jsem z koně slézala, málem jsem skončila zase na zemi. Ach můj zadek a nohy...

Vesnička s jídelní pauzou

Jedem do mlhy!

Moje moje! Chci ji domů!

Celkově to ale bylo perfektní. Zažili jsme dobrodružství a snad všechny druhy počasí. Náladu mi nezkazily ani posměšky holek, které neustále rýpaly, že moje Estrella je zlá a ošklivá. Bylo to proto, že po obou jejich koních se ohnala ocasem. To, že přitom stály nechutně blízko nebo že jejich koně to dělali také, už v potaz nebraly. Kdyby jen tušily, že Estrella byla ze všech nejtemperamentnější a každou chvíli zkoušela, co si může dovolit. Nemohla jsem si ani na chvilku odpočinout. Ty jejich byly líné, poslušné jak beránci a celou cestu šlapali jak hodinky. Já nechěla dovolit, aby si Estrella dělala co chce. Nemůže si začít klusat nebo zastavovat jak se jí chce. Měly jsme tedy pár důrazných rozprav, ze kterých jsme ale nakonec krásně vybruslily. 

Když jsme se pak dobelhali zpátky na Alberg, kde na nás netrpělivě čekala majitelka Teresa, dali jsme si kakao, osprchovali se a vyrazili na cestu domů. Málem jsem umřela, jak mě v tom autě bolel zadek. Ale stejně to za to stálo.

PS: Já nefotila. Javier má miliony fotek ale po týdnu jsem z něho vytřískala jenom tyhle. Pokud seženu další, určitě je sem fláknu.